Přeskočit na hlavní obsah

Nadávání aneb život v cizím jazyce

Takovej malej a už tak sprostej
Jedna z věcí na životě v cizím jazyce, která se mi líbí je to, že můžu volně nadávat. Prostě nemám takovej ten hlásek v hlavě, co by mi šeptal: "Teda, to je ale sprostý slovo, fuj." Neslyšim babičku, jak mi říká: "No Aničko! Copak tohle se mluví?  Co je to za slovo?" "To on ti říká Ančo? To je takový sprostý." Babička by se asi divila jak Anička umí krásně nadávat a jak si to kolikrát užívá. "Babi, mluvim jako ten kanál! Ale neboj jenom anglicky, jsem přece dáma, česky bych takový výrazy nikdy přes pusu nedostala. Fakt, se zeptej mámy. Ta ti to dosvědčí! Spolu řeknem maximálně prdel, hovno a kurva."

Pamatuju si jak si brácha jako devítiletej kluk pořád pobrukoval tehdy velice populární písničku od Landy: "V tom pajzlu jsem v hajzlu." Děsně se mu líbilo, že tam nadávaj. "Hele on tam normálně zpívá v hajzlu." "Jak, že se takhle nemluví? Dyť to zpívaj v rádiu a já tak přece nemluvim, já to zpívám. " No tak z toho dostávala tehdy babička úplnej amok a ztrácela slova a možnost mluvit.

Babičce by se vůbec celkově líbilo jak moc a rychle jsem se od Amíka naučila používat sprostý slova. Z osobní zkušenosti musim říct, že pokud se chce člověk naučit nadávat anglicky, tak není lepší učitel než rodilej Newyorčan. Ta sousloví co jsou tady schopný vymyslet, to je úplná báseň. Zaposlouchat se do řeči tchána, mimochodem právníka, když se namíchne, to je vážně zážitke hodnej jazykovědce, úplně to člověka přenese do gangsterek 50. let z old school Bronxu, ale pozor ne do těch italskejch, tam to řikaj ale úplně jinak.

Prvních pár let tady bylo výbornejch, protože když jsem náhodou ujela a řekla nevhodně sprostý slovo, tak jsem se prostě vymluvila na to, "že prostě nemám ten cit." Nebo, že "je to normálně ztracený v překladu. Protože v češtině tohle řikáme furt a vůbec to není silný slovo." A speciálně u tchýně mi to vždycky prošlo na 100 procent, protože tam jsem k tomu "nemám cit" ještě přidala nevinný, "Jordan to používá pořád a já nevěděla, že je to sprostý." Nebo, "ale Stephen to řiká všude, jsem se to naučila od něj." A zaručeně to pak schytal jak Amík, tak tchán. To byla paráda, bohužel už to nefunguje.

Fakt je, že jsem ten cit v sobě neměla, jasně, rozumově jsem chápala, že nadávám i co to znamená, ale prostě tomu něco chybělo, taková ta správný šťáva, no. Stejně jako tam nebyl ten cit pro to, kdy a jak silně nadávat, tak mi tam chyběl ten cit pro urážku. Kdyby mi ten debil, co špatně řídil začal nadávat od slepic, tak by mě to bývalo namíchlo daleko víc, než když začal řikat něco o fucking assholes. Tak tohle už taky neplatí, povětšinou.


Amík a jeho nečekaný urážky mě ještě někdy dokážou rozesmát, pravda už to není co to bejvalo, asi těma létama tady získávám ten správnej cit, ale občas ještě skončí naše hádka mým smíchem, místo vztekem. 

A moje nejoblíbější nadávky, takový fakt dobrý? To je asi "duschebag." Popřípadě se to dá vylepšit na ještě silnější "fucking douchebag." No on ani takovej "dick " není špatný, zvlášť, když se někdo jmenuje Richard a jeho zdrobnělina je pak "Dick." Jakej rodič asi dá takový jméno, by mě zajímalo, asi nějakej otec, kterej chce bejt Big Dick a celej zbytek svýho života pak řikat synovi Small nebo Little Dick. Poznámka překladatelky: dick: ve smyslu penis, často používaný americký slovo, nadávka, vyjádření nesouhlasu, radosti, nebo zněžněliny či uznání. Fucking: netřeba překladu Douchebag: z francouzštiny původně označení mycí houby, nadávka proto, že si mycí houbou lidi, zejména pak ženy myjí přirození, povětšinou nadávka někdy uznání, vždy směřováno na muže, zřejmě není horšího údělu muže než být mycí houbou pro ženské vagíny.

Osobně naprosto souhlasim s tvrzením, že bilingvní lidi mají oddělený osobnosti podle toho jakym jazykem mluví. Já kanálník v angličtině a skoro dáma v Praze. Už se nemůžu dočkat na mini chlapíka, jak se bude vymlouvat: "To přece neni sprostý, to je anglicky."


Komentáře

  1. :D Tohle mam hodne podobne, akorat jsem spis v zahranici tak nejak rikala veci cesky, ale vic od plic... coz jsem zmenila pote, co jsem jela sama ve vlaku na letiste v Barcelone a naproti sedely dve Cesky, ktere netusily, ze jsem taky Ceska...
    Jo a btw v nasi ucitelske rodine bylo i sranda povazovane za sproste slovo... maminka zasadne mluvi spisovne. No alespon umim slusne psat, kdyz nic jineho :D

    OdpovědětVymazat
  2. Moje oblíbený je zase fuckface :-) Douchebag mám taky ráda. Ale s tím citem je to pravda. Po sedmi hodinách čekání v D.C. na spoj, letadlo mělo technické problémy, tak poslali jiný, na který jsme čekali další dvě hodiny, který původně mělo letět někam jinam, tak si cestou zajelo do D.C. a už z půlky bylo plný, tak při pípání boarding ticketů u gatu jsem zjistila, že mě už před těmi devíti hodinami vyřadili z přepravy, aniž by mi to kdokoliv řekl. Letuška nebo prostě ta paní od aerolinek se dušovala, že moje jméno vyvolávala, ale vzhledem k tomu, že jsme celých těch 9 hodin u gatu seděli, je to dost nepravděpodobné. To už jsem se neudržela a vyřízená z předchozích letů a čekání na přestup jsem té paní řekla, "Are you fucking kidding me?" a vzápětí se rozbrečela. Manžel pochopil, že mě nesmí nechat mluvit, když jsem frustrovaná a česky mi řekl, ať jsem raději potichu a že on to vyřídí :-D V Čechách by mě nenapadlo někomu takhle nadávat, ale prostě v tu chvíli to ze mě vypadlo.... musim se pokaždé ve Státech hodně hlídat, protože doma v pražském bytě mi to samozřejmě prochází :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost