Máma za vodou

V rámci pochemoterapickém hojení jsme se rozhodli vyrazit na menší dovolenou. Domluveno jsme to měli už vlastně od začátku chemošky, jen jsme pořád nevěděli kam a kdy. Ono se to nějak těžce rozhoduje, když chudák pacient neví, jestli mu klesnou krvinky a všechno se to posune. Sakra, to teda bylo vážně děsný. Krvinky mi neklesly, domluvili jsme se s Amíkovou sestřenicí a za odměnu vyrazili všichnni na Floridu. Jo, do toho ráje, kde si Standa Grossů koupil jeden nebo dva byty a taky tam jezdí Gabča Partyšů psali v Blesku. Osobně Florida by nebyla tou destinací, kterou bysme si byli vybrali, ale když jsme měli možnost bytu a konečně jednou se nám nechtělo nic dělat, tak ležení na pláži bylo dobrým řešením. A jaká je taková Florida? Je placatá a rovná a americká a taky poměrně nudná. Florida je taky číslem jedna v důchodovým bydlení, bydlení je tam levný a počasí stálý. Jsou tam vlastně dvě období, vedro ucházející to je v zimě a teda v plný sezoně a potom vedro na chcípnutí s mož...

Jo, jo jasně poslední bitva vzplála a kupředu levá zpátky ni krok a kdo chvíli stál již stojí opodál..tohle všechno tak krásně popisuje můj vztah k poslední chemošce. Mám kliku, že budovatelé měli tak krásně napsaný slogany. Už je to tejden a pár dní, co jsem měla poslední rande s chemoškou, ano, dala jsem jí vale a kopačky a košem a poslala jí do háje. Prostě jsem ukončila jeden vztah a konečně Amíka podvádět donekonečna se mi taky nechtělo. Všechny tyhle srandičky jsou super, ale pravdou je, že jsem tejden a kousíček bez chemošky. Oficiálně nerandím a přenesla jsem se přes to. Po třech měsících a dvou tejdnech jsem měla pátek bez toho, aniž bysme museli s Amíkem vstávat v šest ráno a pospíchat do nemocnice na odběr krve a následnou chemoterapii. Nebudu lhát, ne, nebylo mi to líto, ne, neměla jsem pocit, že musím rychle někam utíkat, ne, nechybělo mi to. Připadalo mineuvěřitelný, že tahle část našeho života je za náma. Psát o tom, že si přeju, aby se randění s chemoškou už n...

Jeden z chrámů na Durbar square Kdo by si to kdy pomyslel, že jednou opravdu navštívím město Kathmandu. Kathmandu si pamatuju jako jméno takovýho parádního červenýho péřovýho spacáku, kterej jsme mámě mz dva s bráchou úspěšně okupovali pokaždý, když se v kempech ochladilo. Byl to ten úplně nej spacák. Kathmandu, hlavní město Nepálu, jedný z nejchudších zemí světa je všchno možný, ale spacák to není. Kathmandu je špinavý, krásný, starý, rozestavěný, šílený, chaotický, smradlavý, smutný, chudý, plný lidí. Kathmandu je prostě Kathmandu a být v něm jenom na pár dní je zážitek o tom není pochyb. Chaos na křižovatce v Kathmandu, jako přecházet jsem se bála Chaos Kathmandu nás přivítal už po výstupu z autobusu, davy spěchajících lidí a my dva, hladající nocleh. Nocleh se dá najít bez problémů, neb Kathmandu je na turisty připravený a zvyklý. Jedno se teda Kathmandu nedá upřít, vidět je tam co, všechno. Takový Durbar square, plný chrámů i královskýho paláce. Najali jsme si tehdy...