Máma za vodou

Pizza na každém rohu  Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo. "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ...

Když jsem se dozvěděla, že ta mrňavá bulka, kterou jsem si nahmatala na svoje loňský narozeniny, je maligní, propadla se pode mnou zem. Ta zem se propadla nejen pode mnou, ale i pod Amíkem, mojí mámou, pod mýma nejbližšíma. Den poté, jak příhodně tohle zní, jsme šli ven a vzali jsme sebou náš foťák. "Budeme to fotit." otočila jsem se na Amíka. "Budeme fotit naši cestu, ať dopadne a je jakákoliv." Amík je fotograf na volné noze a já bych se na tuhle volnou nohu také chtěla časem převízt, a asi díky tomu to byla taková automatická reakce. Od loňského prosince tak vznikala naše reportáž zvaná HER 2, teď by se sem hodil ten vtip o reportáži psaný na oprátce, tak jako bych to řekla. HER 2 jsme to nazvali, protože Her 2 je jedním z receptorů, které má moje rakovina pozitivní. Rakovinové receptory jsou prý takové anténky, které se prý lékama dají vypnout, zjednodušeně řečeno. Moje rakovina je pozitvní hned na tři receptory, pokud vím, víc jich zatím nemají. Her 2 ...

Moje léčba pořád pokračuje, někdy mi to připadá jako šnečí posun k cílový hranici. Pořád chodím jednou za tři týdny na kapačku, sedím v křesle, nechávám si napíchat ruku injekcí a v duchu si říkám, kolikrát ještě? Kolikrát ještě budu mít v puse po vpíchnutí slanýho roztoku pachuť chemie? Kolikrát ještě budu zatínat pěst a myslet na něco jinýho? Kolikrát ještě mi budou brát krev? Sezení v křesle a bzučení mašiny pohánějící chemii do mýho krevního oběhu se stalo rutinou, čtu si, píšu nebo si povídám se sestrou, s Amíkem, s kýmkoliv kdo se zrovna namane. Jsem zvyklá. Člověk je prostě tvor adaptabilní a zvykne si... Vlasy mi rostou, můj vzhled se mílovými kroky vzdaluje od toho bezkrevnýho obličeje, kterej na mě kouká z fotek z jara. Fyzicky se hojím, ještě pořád nemám energii, jako jsem měla před léčbou, ale dostávám se zpátky, pomalu, šnečí rychlostí. Před týdnem jsem začala novou etapu léčení ve formě prášků na potlačení estrogenu, tamoxifen. Nejsem z toho nadšená, vlastn...