Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu


Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda.


Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně.

Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby baterka telefonu nabitá na 10 procent vydržela osm dní. Takový vysvětlení jsem letos viděla na facebooku a tam se najde vysvětlení všeho.




Hned druhý den po oslavení první chanukové noci jsme se rozhodli vyjet z města a užít si venkova, čerstvého vzduchu a sněhu. 23. prosince jsme vyrazili do Vermontu. "Prosím tě, kde je můj inhalátor?" Ptá se Amík 24. prosince ráno, po noci strávené na čerstvém horském vzduchu, bohužel pro něj ale v pravých peřinách. "Já mám takovej jako pocit, že jsme ho nechali doma. Jak jsi mi říkal, abych ho dala do tašky, tak já jsem na to nějak zapomněla." Jako bylo mi Amíka líto ne že né, on taky tak dost hnusně sípal a celkově vypadal poměrně bledě. Naštěstí americké služby jsou nejlepší a v lékárně si byli schopní zjistit recept a nechat si ho urychleně přepsat do jiného státu.



Bylo zajímavý chodit po malém americkém městečku na Štědrý den, lidi dokupovali dárky, my jsme scháněli astmatický sprej pro Amíka a chlapík se rozhodl vyzvědět kolik lidí slaví Chanuku místo Vánoce. "Veselé Vánoce," zdravila nás prodavačka v lékárně spojené k veliké chlapíkově radosti s hračkářstvím. "My Vánoce neslavíme, my slavíme Chanuku a co slavíte vy?" Hbitě odpověděl chlapík. Paní se zasmála a chlapík se neodbitně dožadoval odpovědi. "My máme jedna, dva, tři, čtyři a pět a šest a sedm a osm nocí." Vytahoval se chlapík dál. "Slavíte Chanuku?" vyzvídal chlapík v řeznictví, "protože my jo. K nám Santa nechodí." povídal dál a dál až do chvíle, kdy jsme našli Santu sedícího na křesle v lobby jednoho hotelu. "Chlapečku, nechceš si sednout Santovi na klín a říct mu, co bys chtěl, aby ti zítra ráno přinesl?" Lákala chlapíka paní převlečená za elfa. Chlapíkovi to v hlavě zašrotovalo, "Mami, pojď se mnou," chytl se mě pevně za ruku a táhl mě k Santovi. Na klín si mu nesedl, to ne, ale o Chanuce se nevytahoval, lízatko i cukroví si vzal a byl zticha. "Mami a daddy, to byl opravdovej Santa?" "No asi jo," odpovídal Amík. "Hmm, a on mi taky něco přinese zítra ráno?" ptal se chlapík. "No to by nebylo fér pro ostatní děti, by nemusely zbýt dárky na ty, co neslaví Chanuku." Snažili jsme se mu to vysvětlit logicky. "Hmm, tak já myslím, že Chanuka je lepší, mám jí osm nocí. Ale stejně, možná mi ten Santa taky něco dá a já bych si přál aby Chanuka byla 150 nocí." Nedal si chlapík vymluvit tu možnost návštěvy Santy.


Santa nepřišel, ale to nám nevadilo, neb my jsme vyrazili hned 25. ráno na lyže. Jako ty Vánoce v  jsou skvělý, když je člověk neslaví, protože ty fronty na vleky, tak ty vůbec nebyly, a tím myslím jako vůbec a to jsme byli v největším lyžařském centru na východním pobřeží USA.


Vermont je krásnej stát, plnej farem a taky je v něm továrna na zmrzlinu Ben&Jerry a podle jejich mapy, vím, že se prodává i v Čechách, jako do továrny jsme se podívali, ochutnávku ve formě jednoho amerického kopečku, který se rovná kopečkům minimálně třím v Čechách, jsme si dali a po pobízení pána s tím, že ty ochutnávkové zmrzliny, které nesníme skončí na kompostu se chlapík chopil příležitosi a v rekordním čase do sebe naházel kopečky tři.


Vermont je také známý javorovým sirupem, který se v něm tradičně vyrábí. Jenom to kafe s javorovým sirupem, tak to nedoporučuju, on ten záchod nemusí být vždycky hned po ruce.


A už jsem tu psala o tom, že Chanuka se slaví osm nocí? A jak to vypadá v praxi? To si odjete na týden do Vermontu, tam každej večer dostane vaše dítě dárek a vy se vrátíte domů a dítě pořád ještě dárek dostává.



Komentáře

  1. Krásný příspěvek. O Chanuce jsem doteď nic nevěděla a tak jsem ráda, že jsem se dovzdělala. A tím, že je tady příspěvek, myslím, dáváte světu na vědomí, že u vás je vše O.K. A k tomu vám všem přeji vše nej.... a šťastný nový rok a nejen ten 2020.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se vám příspěvek líbil a ano pomalu se dostávám zase sama k sobě a rozhodla jsem se zase začít psát...také přeju Šťastný Nový Rok!!!

      Vymazat
  2. Krásný nový rok 2020, hlavně ve zdraví, štěstí a lásce vám přeji celé vaší krásné rodině.
    Iva

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když se na chvilku zastaví dech

8 dní poté Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt. C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech. Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let. Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit. Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC. Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si mus...

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...