Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem si vzala Amíka aneb neříkej tomu D Day


Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum, tak co neprubnout tu svatbu.


Po návratu do Čech odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.


Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii a den kterej se jim až tak nepovedl.

Chichenitza_Mexiko


Po příletu do NY, já úplně v děsivym kulturnim šoku jsem si šla s tchyní vybírat svatební šaty. Amík tvrdí, že byly černý, ale to kecá, protože jsou modro šedivý s takovejma malejma kytičkama a náhodou je ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla.

Nepal

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem, po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.

Holi_Kathmandu_Nepal


Svatbu jsme měli naštěstí na radnici, která je asi pět minut pěšky od Amíkovejch rodičů, kde jsme přebývali. Cestou z ložnice jsme sebrali naše svědky, Amíkovi rodiče, a vyšli jsme. Tchýně mi šoupla kytici do ruky, protože naprosto nesouhlasila s mym punkovým nápadem, zakoupení umělý kytice od prodavačů těsně před radnicí. Škoda, mohla jsem ji mít dodnes.

Hurkan_Sandy_Brooklyn

Jak si tak mašírujem za neustálýho vtipkování tchána a Amíkovy stoupající nervozity procházíme kolem takovýho dost smradlavýho, ale po ránu veselýho homelesáka, kterej si zjevně všiml, že Amík není ve svý kůži. "Hej, chlapče, vypadáš jak když jdeš na popravu. " Ozvalo se vesele od pytlů na odpadky. A fakt, že jo, Amík vypadal dost blbě, jakoby se mu chtělo zvracet či co.

Havaj_Big_Island

Na radnici byl před náma jeden pár, čekání nám zkracoval tchán s tchyní, on svýma demetníma vtípkama, ona snahou utišit svýho rozjařenýho manžela na jedný straně a snahou o vzkříšení omdlévajícího Amíka na straně druhý. Amík to nevydžel a vzmužil a vykázal tchána do chodby.


Najednou se ze rozrazily dveře a z oddací síně se vyvalil dav rozesmátejch lidí." Další pár," ozvalo se ze síně. Vešli jsme, tam stála taková milá korpuletní černoška. "No, to je krásná nevěsta." Co zlatíčko, nechceš se ještě naposledy vyfotit za svobody?" "Jasně, "povídám já. "Tak přejdem k obřadu," povídá ona. Podívala se na mne s takovym chápavym, mateřským výrazem a začala předříkávat můj slib. "Tak co, broučku," usmála se na mě. "I do." Najednou se otočila na Amíka a z milý, přívětivý maminy se stal drsnej člen gangu, výhrůžně spustila na Amíka, kterej vypadal, že si strachy čůrne do gatí. "Budeš se o ni starat." "I do," ozvalo se třaslavě vedle mě. "Ještě jsem neskončila," vykulila oči. "Pardon, já jsem to tak nemyslel." "Takže budeš se o ní starat," pokračovala slibem se stále stoupajícím a výhružnějším hlasem ona paní, která zjevně zrovna prošla hodně blbym rozvodem.


Tuhle nezapomenutelnou svatbu jsme odpoledne zapili v jednom mistnim baru, kterej dřív sloužil námořníkům a kde vám dají pivo buď z plechovek nebo z lahve, protože nemají výčep. Když stylově tak stylově.  Ale ty princeznovský šaty si stejně jednou obleču, pořád přemejšlíme nad zopakováním slibu až budeme v Praze. Zatím to vypadá na naše desetiletý výročí, který je kupodivu za dveřma.


Praha_ohnostroj


Komentáře

  1. Nevím, jestli jsi to v nějakém článku psala, ale...jak to šlo (a šlo to hladce?) s papírama (zelená karta např.)? Přece jen všichni snad ví, že to často není jen tak.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně