Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě, po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum, tak co neprubnout tu svatbu.
Po návratu do Čech odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.
Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii a den kterej se jim až tak nepovedl.
Po příletu do NY, já úplně v děsivym kulturnim šoku jsem si šla s tchyní vybírat svatební šaty. Amík tvrdí, že byly černý, ale to kecá, protože jsou modro šedivý s takovejma malejma kytičkama a náhodou je ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla.
Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem, po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.
Svatbu jsme měli naštěstí na radnici, která je asi pět minut pěšky od Amíkovejch rodičů, kde jsme přebývali. Cestou z ložnice jsme sebrali naše svědky, Amíkovi rodiče, a vyšli jsme. Tchýně mi šoupla kytici do ruky, protože naprosto nesouhlasila s mym punkovým nápadem, zakoupení umělý kytice od prodavačů těsně před radnicí. Škoda, mohla jsem ji mít dodnes.
Jak si tak mašírujem za neustálýho vtipkování tchána a Amíkovy stoupající nervozity procházíme kolem takovýho dost smradlavýho, ale po ránu veselýho homelesáka, kterej si zjevně všiml, že Amík není ve svý kůži. "Hej, chlapče, vypadáš jak když jdeš na popravu. " Ozvalo se vesele od pytlů na odpadky. A fakt, že jo, Amík vypadal dost blbě, jakoby se mu chtělo zvracet či co.
Na radnici byl před náma jeden pár, čekání nám zkracoval tchán s tchyní, on svýma demetníma vtípkama, ona snahou utišit svýho rozjařenýho manžela na jedný straně a snahou o vzkříšení omdlévajícího Amíka na straně druhý. Amík to nevydžel a vzmužil a vykázal tchána do chodby.
Najednou se ze rozrazily dveře a z oddací síně se vyvalil dav rozesmátejch lidí." Další pár," ozvalo se ze síně. Vešli jsme, tam stála taková milá korpuletní černoška. "No, to je krásná nevěsta." Co zlatíčko, nechceš se ještě naposledy vyfotit za svobody?" "Jasně, "povídám já. "Tak přejdem k obřadu," povídá ona. Podívala se na mne s takovym chápavym, mateřským výrazem a začala předříkávat můj slib. "Tak co, broučku," usmála se na mě. "I do." Najednou se otočila na Amíka a z milý, přívětivý maminy se stal drsnej člen gangu, výhrůžně spustila na Amíka, kterej vypadal, že si strachy čůrne do gatí. "Budeš se o ni starat." "I do," ozvalo se třaslavě vedle mě. "Ještě jsem neskončila," vykulila oči. "Pardon, já jsem to tak nemyslel." "Takže budeš se o ní starat," pokračovala slibem se stále stoupajícím a výhružnějším hlasem ona paní, která zjevně zrovna prošla hodně blbym rozvodem.
Tuhle nezapomenutelnou svatbu jsme odpoledne zapili v jednom mistnim baru, kterej dřív sloužil námořníkům a kde vám dají pivo buď z plechovek nebo z lahve, protože nemají výčep. Když stylově tak stylově. Ale ty princeznovský šaty si stejně jednou obleču, pořád přemejšlíme nad zopakováním slibu až budeme v Praze. Zatím to vypadá na naše desetiletý výročí, který je kupodivu za dveřma.
Nevím, jestli jsi to v nějakém článku psala, ale...jak to šlo (a šlo to hladce?) s papírama (zelená karta např.)? Přece jen všichni snad ví, že to často není jen tak.
OdpovědětVymazat