Přeskočit na hlavní obsah

Covid a život v New Yorku

 


“A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”

 

New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře. 

 

Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí. 

 

New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nesmí si sundat masky, každý týden je pak náhodné testování dětí i dospělých, jakmile se objeví dva nezávislé případy covidu v budově je škola uzavřena na dva týdny, pokud se objeví jeden případ jdou všichni, kteří byli v kontaktu do karantény na dva týdny a učí se jen online. Třeba naše školní budova byla víceméně zavřená od Vánoc. Všechny střední školy byly online od listopadu, teď je chtějí začít otevírat.

 





Samoobsluhy, večerky a jakékoliv obchody s jídlem jsou esenciální spolu s drogériema, lékárnama a obchodama s alkoholem a tak nebyli nikdy zavřený, v úplném lockdownu pouštěli jen určité množství lidí do obchodů, ostatní museli čekat venku v rozestupech. To vlastně z části platilo pro větší obchody až do podzimu.

 

Divadla a kina se zavřely okamžitě a nebyly otevřené doteď, v půlce března se mají začít otvírat kina, ale jen s 20% kapacitou.




 

Restaurace se začaly otevírat v létě, nejdřív s okýnkem a odnosem a pak jen s venkovním posezením, s tím, že každý stůl je oddělený od odstatních, na ulicích se vyrojily budky na sezení. “Mami, to je jak v Itálii.” prohlásil chlapík, když viděl tyhle sezení venku. Na čas se otevřelo sezení i uvnitř, ale ne na plnou kapacitu, to se pak uzavřelo a teď je zase možnost sezení uvnitř.

 

Posilovny se začaly otevírat na podzim, jen na určitou kapacitu a s tím, že všechno musí být dezinfikované po použití.

 

Dezinfekce jsou všude, a dezinfikuje se pořád, bez přestání, v samoobsluhách máte dezinfekční útěrky při vyzvednutí košíku, u každý pokladny, lidi je nosí po kapsách, stejně jako měření teplot, u vchodů do velkých budov stojí vrátný a měří teploty, při vchodu do škol, tělocvičen, restaurací, prostě kamkoliv se hnete.

Metro a autobusy se dezinfikují dvakrát denně.

 

Home office tu ve většině případů funguje od začátku pandemie a tak je Manhattan pořád víceméně město duchů.

 

Roušky jsme neodložili od loňskýho března, nosí se všude a pořád, do obchodů nebo kamkoliv, kde je větší množství lidí vás bez roušky prostě nepustí.

 

Takhle to funguje v New York City, a já držím palce domů, za vodu, protože mě dost mrzí, vidět jak se tam množí čísla a úmrtnost.





Komentáře

  1. Až mně z toho zamrazilo. Je smutné, kam až jsme se dostali ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Smutný to je, to rozhodně, tady se to teda trochu lepší a rozvolňuje.

      Vymazat
  2. Je to těžké všude a pro všechny, snad se obrátí naše životy opět k normálnímu žití, které ale již nebude stejné jako dřív, tak jako tak... Alena

    OdpovědětVymazat
  3. Jako chápu, že to může trochu mást. Já sám jsem byl z té situace ve světě taky zmatený. A to jsem si nemocí prošel několikrát. Dokonce v prvním stádiu jsem na ní užíval jen léky na bolest hlavy a nějak to neřešil a zůstal doma. Prostě jsem si to udělal tak nějak po svém. ;-) Ale je pravda, že to bylo už v době, kdy nebylo povinné nahlašování, takže před zhruba rokem. ;-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou