Přeskočit na hlavní obsah

Švábi, New York, mini chlapík aneb jsem skoro jako Indiana Jones



Švábi a New York, to je jako jako zmrzlina a kornout, pane jo, ono se to rýmuje. Prostě, neznám nikoho, kdo by se švábama tady nežil. Jako nejsem žádný prase, já vim, babi, ale fakt ne. Uklízim, ač nerada, nahodou často, nekecám babi. A i když uklízim, babi, už toho nech, tak jsem prozatim žila pokaždý se švábama, ach jo. Hele nejsem žádná netýkavka, ale přiznám se upřímně, šváby prostě nedávám a to jsem si teda sakra našla dementní město k životu.

Švábi tu opravdu jsou a všude, pamatuju si, že když jsem se sem přestěhovala, tak jsem tomu nechtěla věřit až když jednou takhle vylezl šváb z kuchyňský skříňky mý tchýně, tak jsme pochopila. Ale tady pozor, ne, nevylezl takovej ten malej, co se dá najít někde v Praze, ne, to byla taková ta obří mrcha. Jasně, to, že maj Američani všechno velký, to víme všichni, ale i šváby? Jako, do prčic, to je na palici. Po objevení švába a asi dva metry velkejch tykadel se stopadesíti nohama jsem jekotem přivolala Amíka, ten se jenom usmál a jal se hmyz likvidovat, ano, vzala jsem si hrdinu, úplně jako z filmu. Ráno, jsem tenhle horor pak vyprávěla tchýni a ona jenom :"Hele, to nic, to byl jenom waterbug." Jako, kurva, jakej waterbug?? Mě tak zblbla, že jsem si šla zkontrolovat slovník a pak jsem přišla na to, že vodní brouk neboli waterbug je šváb, oni jim tak jenom lidově řikají, asi to zavedli, že to soužití není až tak děsný. No nevi, tchýni jsem vysvětlila, obrázky ukázala, ale dál jim zatvrzeně řiká, waterbug. no nic.

Co jsem ale taky zjistila, opět u tchýně během mýho navykacího pobytu, bylo, že tyhle obludy, mrchy hnusný taky lítaj. Zase jsem byl v kuchyni a tentokrát už děsně ostražitě, najednou periferním pohledem lovce vidim něco lízt po mikrovlnce, otočim se a ta obří svině normálně přeletěla z mikrovlnky na skříňku. Ten řev co nastal přiměl Amíka brát schody dolů po šesti, si myslel, že se k nám někdo vloupal, cestou ještě vzal baseballovou pálku a hned :"Kam utekl?" Já naprosto zkamenělá a němá jsem jenom zašeptala :"Támhle." Amík: "Jo, ty myslíš waterbug? Já myslel, že tě někdo tady doma přepadl."

V našem dalším bytě jsme je měli zase, to že lezou v létě v noci po ulicích to ještě dejme tomu, hlavně pak z těch mřížek od metra a ventilace, to, že je má tchyně to už bylo horší, tak řikala jim vodní brouk tak jo, ale když na mě vykoukla taková mrcha obří z centrální klimatizace v našem vlastním bytě to už bylo něco.

Do dalšího bytu jsme se přestěhovali, když jsem byla v těhotná. No, tak trochu jsme ten byt uspěchali a měli si přece jenom počkat na jinej, ale když my tak chtěli do většího. To uspěchání jsme poznali, když se tchyně rozbrečela, že tam bude bydlet její nejmladší vnouče. No a moje máma, když to viděla prvně, tak řekla, že je to jak od Felinniho filmu, ale prej ne v dobrym. Tak nevim, ale Felinniho filmy jsou dost depresivní už v dobrym. Pár měsíců po narození mini chlapíka se tam vyrojili švábi, naštěstí jenom ty malý potvory, kterejm i moje tchýně řiká švábi. A prej kde jsou ty malý ty velký nepáchnou, tak aspoň něco. Podle Amíka se tehdy ve mě probudil ochranitelskej pud matky neb jsem se je jala vraždit ve velkym. Podle mě jsem to dala hlavně díky tomu, že to byli ty mrňousové a ne ty lítající obří svině.  Bohužel na ně nic moc nezabíralo, ale naštěstí jsem se přestěhovali.

V našem novym bydlení je stav zatim i po rekonstrukci jedna obří mrtvola. Přišlo to k nám chcípnout po velkejch deštích. si myslim, že by si taky mohla vybrat jiný místo, ale co nadělám.

Ale proč to píšu, jsem normálně v pátek jsem zažila nejdrsnější okamžik v životě matky. S mini chlapíkem a kamarádkou jsme si vyšli do jendoho úžasnýho parku v Brooklynu. Bohužel tam mají takovou super věc pro děti v jednom domku tam mají takovej roztomilej přirodovědnej koutek se dvěma terárkama a paní, která ráda a ochotně ukáže městským dětem zvířátka, který si můžou chovat i v malym brooklynskym bytě.

V jendom z těch terárek jsou madagaskarští syčící švábi a ve druhym jsou nějaký děsivý stonožky. Bohužel byl mini chlapík jediný dítě v okolí a paní si chtěla zkrátit dlouhou chvíli a navíc je mini chlapík dítě dobrodružný. A tak se optala paní průvodkyně mini chlapíka, jestli nechce něco super vidět. Mini chlapík k mýmu velikýmu žalu je dítě bilingvní a anglický otázce perfektně rozuměl. S nadšením se vrhnul k terárku se syčícíma potvorama. Mě se udělalo mdlo, ale jako strostlivá matka, jsem se jala mini chlapíka jistit, aby nadšením nesletěl ze dvou stupínků připravenejch u bestijního terárka pro mini lidi chlapíkova vzrůstu. Paní se k mýmu zděšení jala otvírat terárko, já naivní husička jsem si myslela, že to bude exkurze přes sklo a ještě jsem žertově řikala, že je mi ze švábů blbě, hlavně z těch velkejch. No nemohla jsem zkazit mini chlapíkovu radost a taky koneckonců nechci, aby měl chudák to dítě nějaký fóbie, a tak jsem statečně mlčela a i milá slova našla: "To je něco, viď? Co se to tam asi tak pod tou kokosovou skořápkou schovává." Paní zkušeně zvedla skořápku a....no bylo tam asi pět obr nechutnejch, ještěteďjeminablití,  švábů, mezi nima běhalo asi dvacet prej "to jsou bejbies." Mini chlapík:"Woooow!!WOOOOW!" Pani :"Hele já si ho dám takhle na ruku, "řikala dávajíc si tam tu nechutnoumrchuměasiomejouhnedteď. "A to se ho neštítíte?" Ptala jsem se zelenajíc já. "Tak tyhle vyrostli tady, jsou tady krmený a za ty roky jsem si už zvykla. A děti jsou z toho nadšený. Nechceš si broučka pohladit, chlapečku?" Mini chlapík neváhal a okamžitě prstíčkem do švába. Ano, jejich jméno nelhalo jak jsme okamžitě zjistili ta svině odporná fakt zasyčela. Já vyskočila, a vykvikla, neb v krku mi uvíznul jekot absolutního děsu, protože jsem ta máma a nechci děsit to ubohý dítě, aby nemělo ty fôbie a nemuselo si v dospělosti utrácet peníze za terapeuty a třeba by si chudinka robátko moje zlatý nenašlo ani nikoho s kym by sdílelo svůj život a to všechno, protože jsem zařvala, když mu bylo něco přes dva roky a vidělo poprvý madagaskarskýho švába. Můj kvikot ale stejně zanikl v nadšenym mini chlapíkově pokřiku "WOOOOOOOOOOOOOOOW!" U terárka jsme strávili dalších deset minut než dala paní ta zvířátka "hají." "Máme tady ještě pěkný stonožky." "Jste moc hodná, ale jako Indiana Jones si chci připadat jenom deset minut denně. Dáme je příště."

P.S. Moje švábí fóbie je vděčnej zdroj Amíkovejch vtipů, stačí mu se jenom zadívat na stěnu, popřípadě mě upozornit, abych se nehejbala a má mě v hrsti, já panikařim a on se chláme.


Komentáře

  1. LOL :D :D :D jo jo, takovy velky tady u nas nemame... vlastne ani auta, lednice, porce jidla a piti a skoro vsechno ostatni :P uplne jsem si vzpomnela, jak jsem to vnimala poprve. Prisla jsem si jak ve velkych kulisach :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, tady je prostě velký porce, akorát do těch porcí se ti moc nechce, když ti pak takovej jeden přeběhne přes cestu :-D

      Vymazat
  2. Jezis Tvůj post mě právě masivně zachránil. Vejdu do bytu (East Village) a uprostřed pokoje se rozvaluje cca 5 cm chcíplý "krasavec" ten řev si asi dovedeš představit :D První co jsem začla googlit jak velkej průšvih to je a našla Tvůj článek. Trochu jsi mě uklidnila, možná dneska večer i zhasnu než půjdu spát (si namlouvám, že jsem tenhle jeden přišel úplně sám chcípnout:D)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně