Přeskočit na hlavní obsah

Zahradničení na mini dvorku v Brooklynu

Mini chlapík nadšenej zahradník, bagrista
Je to přesný, když řikají, že lásku k něčemu získáváme přes lidi, který nám tu věc ukážou. Moje láska k zahradničení se definitivně datuje od tý doby, co jsem se na naší zahradě v Praze, která mi teď z našeho dvorečku připadá jako latifundie nějakýho jižanskýho otrokáře, táhla jako smrádek za našim dědou. Protože děda byl boží, měl zakopanej sud s rozpuštěnejma holubincema v zemi a vždycky, když těma holubincema zalejval, tak smrděla celá zahrada a my jsme k tomu sudu vůbec nesměli. Děda byl boží ukazoval mi jak vytrhnout plevel i s kořínkama a já pak na pozemcích ve škole byla nejlepší. Děda byl boží měl ten nejlepší bezinkovej sirup na světě a ta šťáva z černýho rybízu! Děda byl boží, povídal mi o tom, jaký to bylo bejt malej na malý vesnici na Slezku a měl prst, kterej neohybal, protože mu ho jeho sestra usekla srpem, když jí držel trávu a ona mu tam ten prst rychle pleskla a zavázala jitrocelem a bylo. Děda byl boží povídal mi různý věci a taky o tom, jaký to bylo, když bojoval ve válce. Děda byl boží a bylo by mu teď 102. Děda umřel, už je to dvanáct let. Já bydlím daleko od zahrady, kde jsem si hrála a lezla po stromech, od místa, kde jsem vyrostla, ale to místo je stejně ve mě, napořád.

Od tý chvíle, co jsem se přestěhovala do mega města bylo mým snem pořídit si aspoň kousek svojí vlastní zeleně. Moje první pokusy o pěstování v mega městě byly na našem požárním schodišti. Požární schodiště se ale ukázalo jako hodně špatný řešení, to když se rozneslo po veverčí populaci, že tam za tim oknem jak maj kocoura, kterýho je super provokovat, jsou taky parádní květináče a daj se tam zahrabat všechny pitominy z okolí. Tím projekt "rajčata místo úniku před ohněm" zapadl.

Jakmile se narodil mini chlapík, bzlo mi jasný, že prostě musíme mít nějaký místo, kde bude moct dát průchod svýmu pěstitelskýmu nadšení.  Myšlenka našeho vlastního zelenýho koutku v mega blázinci ve mě hlodala až vyhlodala náš pidi dvorek. Takže máme náš vlastní dvoreček, kde si mini chlapík běhá nahatej a Amík brousí svoje botanický znalosti. Amík je vůbec celej pro botanický pokusy a děsně mu to jde a úplně nejradši má, když si ho zavolám a testuju ho. "Podívej, tohle je co," ukazuju na rajčata. Amík: "Nejsem blbej, vidim, rajčata." "Zlato, tady máme bylinky, koukej, co je tohle?" "A vědět to mám jak? Jako podle listí jo?" Amík nemá rád moje testování a taky mírný vytahování, no ale kdo by tomu dokázal odolat, když se vedle něj ělověk připadá jako botanickej král Mičurinec? Náhodou mi Amík děsně fandí, všude se chlubí jakou máme super jedlou zahradu a jak moc mi to jde. Dokonce loni přitáhnul paletu, o který jsem pořá mluvila a nutně potřebovala na svůj zahradní projekt.

Vertikální zahrada
Mini chlapík tak to je ale rozenej botanik už teď je jasný, že tyhle sklony zdědil po mě. Lopatkou hloubí díry, čůránkama hnojí kde co, plevel trhá spolu s květenstvím, zalejvá o sto šest a hlavně pořád, dokonce se někdy o hadici perem, ale hlavně jezdí buldozerama a náklaďákama pak převáží hlínu úplně všude. Jeho budoucnost je jistá, bude bagristou popřípadě buldozeristou, trénink na to má.

Těžká technika to je jeho
Letos na jaře jsme strašně řešili pískoviště, teda řešila jsem já, Amíkovi se do toho nechtělo, prej bude všude písek. No tak argument to byl dobrej, ale já pořád chtěla, rozřízl to nakonec sám mini chlapík, kterej si udělal z kousku zahrady hlíniště, písek je pro kočky a veverky, pláž máme patnáct minut autem, tak má mini chlapík hlíniště a je to.  A děda by byl rád, že ho učim jak bejt kamarád s hlínou a jak si vypěstovat něco k jídlu.

Cukýny 













Komentáře

  1. No to je jak s časopisu, krása. Ani nemůžu říct, co se mi líbí nejvíc. Všechno je to šupa! No... možná paleta vede ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Odpovědi
    1. Hlíniště je nej, nechodí do něj veverky :-) A navíc parádně špiní!

      Vymazat
  3. Super, obdivuju schopnost něco vypěstovat. My jsme v bytě, takže zahrádku můžeme mít jedině v květináčích, ale zatím nemám ani to :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :-) Mě to fakticky děsně baví a něco vyroste a něco ne :-) Zahrádka v květináčích taky půjde, jen se do toho vrhnout :-)

      Vymazat
  4. Ty jo, tak to je nadhera !!!! Uzasny to mate. Ten vertikalni zahon je super a ta díratá stěna a vubec, je to cely cool:) Oaza klidu v tom šrumci, co?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc. Paletovej záhon je velkej hit, hledala jsem loni, jak to udělat a přišla na tohle :-) oáza klidu to fakt je, plno veverek, v noci medvídek mýval jako nekecám, fakt tam leze po drátech a plno ptáků jo a taky slyšíš houkat tankery nejsem daleko od moře totiž..líbí se nám tam :-)

      Vymazat
  5. Nádherná zahrádka! Já vloni pěstovala dýně.. no po slimáčích nájezdech přežila 1 rostlina a z té slavnostně vyrostla 1 dýně velikosti jablka. Od té doby si dávám pozor, do čeho své úsilí v pěstování vkládat :D Nejvděčnější je meduňka, která si roste sama jako plevel a nezničí ji vůbec nic :)

    Piosek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! A dýně jsem zatím nezkoušela, mě loni sežrali slimáci cukýny, tak uvidíme, zkouším je letos zase, ale dýně vůbec není špatnej nápad, příští rok zkusíme, aby si mini chlapík pěstoval dýni a pak na HAlloween jí vydlabal:-) Meduňka je fakt super a pak ještě máta tý se nedá zbavit vůbec!

      Vymazat
  6. Krasne napisane, drzim palce, nech zahradka rastie do krasy, nech je mini chlapik spokojny na svojom hlinisti a ty nech si stastna za velkou vodou s Amikem... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Bys měla vidět mini chlapíka jak teď v teple z hlíniště dělá bahniště, bazének je prej moc čistej jeho duše touží púo pořádnym kachňáku:-)

      Vymazat
  7. teda ziram :) je to paradni oaza... mas talent :) a ty fotky jsou taky skvely, to jsem psala uz parkrat... cim to fotis?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Talent ani nevim, spíš výdrž a baví mě to :-) Fotim Nikonem D7000 a teď nově i Nikon FFD600 oba jous super ten full frame je o něco lepší samozřejmě hlavně při špatnym světle.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně