Přeskočit na hlavní obsah

Kolotoče aneb těžký úděl rodiče


Ano, i my jsme se připojili k davům rodičů s dětma, který choděj na kolotoče, rodičů, který stojej u točících atrakcí a mávají na svoje nadšený potomky při každym zatočení. Máme kliku, nebo smůlu, určitě tu kliku spíš, že bydlíme nedaleko takovýho pěknýho dětskýho lunaparčíku, kam se dá zajet autem za deset minut.

Je to parčík plnej vzpomínek pro Amíka, kterej tam chodil už jako dítě. A dokonce i mě dítěti narozenýmu za komunistů, tenhle parčík dětství tak trochu připomíná. Jasně labutě tam nemaj, místo nich tam lítá růžovej slon Dumbo nebo letadýlka, ale je tam ten kolotoč s těma koněma, jak na ně chtěly všechny děti a na lůsry zbyly jenom kočáry. Řetízkáč tam je taky a  mini chlapík se zatím trénuje jak se vypořádat s frustrací, neb na něj pro svoji vzrůstovou diskriminaci nesmí.

Lunaparčík máme za rohem, lístků jsme hned na jaře pro jistotu koupili sto, no nekup to, když oni se tam se řídí stylem čím víc koupíte tím míň zaplatíte, zjevně v naději, že je ztratíme. Akorát jeden malej probém máme. Mini chlapíkově mámě je zle z kolotočů. Jéžišmarjá, mě se jako dítěti dělalo zle i z lodiček, taková ta hra jak se zamotá normální houpačka a dítě pak nadšením výská byla pro mě utrpením a teď, teď musim na kolotoče. Ano, přesně tak, každá návštěva lunaparčíku je pro mě tréninkem v mateřský lásce. "Když on tak děsně na ty letadýlka chce. A když oni by ho tam samotnýho nepustili," přemlouvám pokaždý svůj žaludek.

Je zajímavý jak jsme si s Amíkem rozdělili úlohy, já jelikož jsem prý malýho vzrůstu chodim na všechny ty lítací příšernosti. Amík zaujal zbabělou pozici, "na lítací věci nemůžu, nevejdu se tam s nohama," když jsem poukázala na dvoumetrovýho chlapa, kterej vylezl zelenej z Dumba, tak mi Amík řekl, že ho nevidí.

Klika je, že mě ty častý návštěvy naučily pár triků jak udržet obsah žaludku, tak kam patří. Ano, je ze mě pravej lunaparčíkovej mazák.

1. Na růžovýho slona Dumba nelez, ten je rychlej jak mrcha a točení je obvzvlášť dlouhý, naštěstí je růžovej a to mini chlapíka tak moc neláká. Romyslet si to druhý dítě, co kdyby to byla holka?
2. Ve vláčku rozhodně nesedět za mašinfírou, jinak jdou výfuky dieslovýho motoru přímo do ksichtu
3. Pokud se ocitnu na točící příšernosti, musím se dívat upřeně před sebe, žádný pohyby hlavou nebo nějaký mávání, použít sílu vůle a ukázat prckům, že sem velká a tudíž ten oběd udržim!
4. Ten hot dog si dej až po točení!

Amík žádný takovýhle triky nepotřebuje, neb je za frajera, kterej vyhrává míčkama rybičky. To takhle asi před dvěma měsícema zachytil mini chlapíkův nadšený pohled směřující k míčkům a rybičkám, kde za pouhý 3 dolary si může člověk vyhrát zlatou rybičku, pokud se trefí míčkem do mističky. Amík se trefil jednou ač mu mini chlapík pomáhal. Paní se zjevně rybiček chtěla zbavit a tak nám vnutila hned tři. Bohužel nám k tomu nedala akvárko a tak se rybičky mírně prodražili. No, ale co, po akvárku jsme vždycky snili a teď ho konečně máme. Posledně jsem Amíka nachytala při tom jak zálibně obhlíží pušky na střelnici, naštěstí to nestačil a já ho odtáhla předtim než by zase něco vyhrál.

Bez čeho se žádná návštěva lunaparčíku neobejde je mini chlapíkova jízda na motorce. Je to něco jako jízda motorkou v kleci, stejně děsivý a strašidelný a nebezpečný a mini chlapík tam jezdí úplně sám a nově i bez držení, pankáč jeden! Při první týhle smťácký jízdě jsem chtěla mini chlapíka přivázat k motorce celýho, duck tape nám bohužel obsluha zakázala, stejně jako moje poutání přes prsa, prej to dítě taky potřebuje dejchat a modrá v obličeji není zdravá barva. Oba dva jsme s Amíkem stáli těsně u plůtku, kterej jsme málem porazili, jak pevně jsme se ho drželi. Já když viděla jak rychle to jede jsem sebou málem švihla a otočila strachem zaslzený oči na Amíka. "Neboj, ten plot kdyžtak přeskočim!" Ujistil mě manžel, hrdina. My oba sotva dejchali a to dítě tam vejská!

Život rodiče je fakt těžkej, teď to konečně chápu. Ale jedno se tý svý mámy musim zeptat, jak to, že jí tolik bavilo jezdit na labutích?







Jeho budoucnost je jasná, bude hasičem

Lodník


Mini chlapík motorkář
Born to be wild




Komentáře

  1. to je parada, to by sa aj mojmu pacilo...my tu na kolotoce nechodime, lebo pocasie je malokedy dobre a vsetky su daleko...ja som ako decko stravila dlhe hodiny na hupacke a teraz ked si na nu sadnem zachvilu mi je zle...

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, pobavilo :-D já dřív kolotoče apod. milovala, ale poslední dobou se mi točí hlava I z houpačky na hřišti... Prý věkem vysychá něco někde v uchu, odpovědné za rychlé přizpůsobení těla změnám polohy a tudíž čím jsme starší tím pomaleji to jde a tím méně to snasime... No vědec ze mě nebude, ale tak nějak jsem to pochopila :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Kolotoče a poutě nesnáším, naštěstí většinou s dětmi nikam lézt nemusím, ale i tak trpím při tom čekání, než se děti dotočí. Ale je to asi proto, že my tady máme ty klasický světský kolotočáře, s kýčovitýma kolotočema a uřvanou hudbou. Tyhle vaše kolotoče vypadají moc hezky, třeba ta lodička mě vyloženě nadchla :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně