Přeskočit na hlavní obsah

Jsem mamá, už je to tak

Mini chlapík, ve stavu buráka
Jsem máma, jako vážně, já jsem máma.  Už dva roky a pět měsíců jsem máma jednoho prťavýho mini chlapíka. Na jednu stranu utekly ty dva roky jako nic, na druhou stranu mi život před mini chlapíkem přijde jako úplně jinej život.

Jak je to možný, že já jsem teď ta na kterou se volá mámo? Když to má bejt přece moje máma, to moje máma mi má vařit večeři, tak jo pořád mi vaří a pořád mi to chutná daleko líp, než když si ty brambory udělám já. Jak je to možný? Se ptám já? Pořád si pamatuju ten pocit, když mě moje máma uspávala, jenom ona mě uměla tak parádně přikrejt, nikdo jinej a teď to dělám já tomu mrňousovi. Teď to mám bejt já ta zodpovědná?

Na to, že toho ufouna z břicha mít ráda jsem byla připravená úplně v pohodě, "máme kocoura a měli jsme psa, tak vímm přesně jaký to je," jsem tvrdila během těhotenství.

Na ten první mini chlapíkův dlouhej pohled těsně po porodu jsem taky byla připravená, na předporodních kurzech nám řekli, že si nás to mimino dlouhym pohledem zaháčkuje, očuchá mámu z venku a naše hormony se smíchaj.

Mini chlapík a jeho babá
Ale, co mě fakt dostalo, byl ten moment, kdy mi odnesli mini chlapíka na přezkoušení sluchu s tím, že mi ho přivezou na laktační kurz. Jdu na laktační kurz, nesu směšně velkej kojící polštář, vejdu do místnosti a tam asi deset mamin a jejich novomimina. Všichni na světě jeden den a já s polštářem a bez mini chlapíka. Dívám se kolem, na dveře a zase kolem, jedno enormě velký mimino brečí, taky bych brečela, když vidim jeho mámu, která chodit teda rozhodně nemůže, "no pane jo," lítaj mi myšlenky hlavou, "jak takovýho obra mohla vůbec ze sebe dostat?" Myslim na všechno kolem jenom, abych zahnala ten pocit paniky, že nemám toho pidi chlapíka vedle sebe. Hodina začíná a moje novorozený, měsíc nedopečený mimino nikde, "kde sakra je? Se flákají to je jasný." Ze zoufalství upínám myšlenky na tu Rusku, s obr miminem, "je to Ruska, žádný jiný mimino takhle obří bejt nemůže!" Mini chlapík pořád nikde, "pane bože, já se to kojení nenaučim, oni mi ho ztratili!" "Je to Ruska," jsem měla pravdu, její máma jí zrovna přinesla kojící polštář. Mini chlapík pořád nikde, jako zpoždění už mají asi tak pět minut! Začínám se potit a nutně potřebuju mít toho mrňouse vedle sebe, jinak se rozbrečím! "Hele, koukejte, už mám slzy na krajíčku." Najednou se otevřely dveře a sestřička mi přiváží mini chlapíka. Ta úleva, je u mě, mám ho, je celej, krásnej, tak dlouho jsem byla bez něj, celejch dvacet minut! Ani vtipná poznámka sestry o tom, že moje dokonalý dítě je spíš malej buráček než mimčo mě nerozhodí, on je u mě a je můj dokonalej. Ufff, tak tohle je ta mateřská láska? To si teda nejsem jistá, jak to dám do konce života.

Fakticky je to divný, prostě vyklopim dítě a teď se starej, aby neumřelo hlady, aby nenastydlo, aby se mu, nedej bože, něco nestalo, aby bylo šťastný, našlo si dobrýho partnera, sakra práce!! Jak nás ale uklidnil Amík ještě v porodnici, tak těžký to bejt nemůže, protože děti jsou tuhý a přežijou hodně!

Mamá nosič 
Poznámka autorky, během sepsání tohoto článku trpěl jen jeden mini chlapík, chuděra byl donucen jít spát, během uspávací doby, musel vypít tři flašky tekutiny,  neb jeho hrdlo bylo vyschlé z úpělnivého volání Mamá, mamá, nějaká tekutina mu zůstala neb musel jednou na nočník, to mu ale zase vyprahlo jeho břicho a tak teď leží a třímá v ruce svoji čtvrtou flašku.



Mini chalpík jako Michelinnka
Mamá a její máma
Mamá jako mini chlapíkův přenosný vůz 

Mini chlapík a jeho mamá a máma mamá znamá taky jako babá

Komentáře

  1. Já osobně se moc ráda dívám na fotky, které dají nahlédnout trochu do soukromí. Ale obdivuju, že je někdo na internet dá.:) Pěkné.. :)

    Monča / KOSMETIKA PŘÍRODNĚ /

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mám to stejně, mám tak nádhernou vnučku, ale nedala bych jí na net, to si musí jednou rozhodnout sama, zda tam chce být, ale taky ráda sdílím třeba tady život i fotky a radost z toho:)

      Vymazat
  2. tyjo tak to je tak nádherná oslafka na mateřství, že to dojalo i mě,co se jen tak nedojímám:) mému synovi je už 37let a je to pořád stejný a navíc násobený vnučkou, to je ten nejnádhernější pocit, když se dívám jak "můj chlapeček" miluje svojí holčičku a já vím,že život na týhle planetě je nádherný:)Káťa

    OdpovědětVymazat
  3. To je mazec co... Taky vydejchavam 😀

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně