Kokouš aneb Amíkova podpásovka

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!¨

usínáček_a_malé_dítě
Mini chlapík a jeho láska
Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu se upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mě k usnutí a uklidnění stačil palce v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Kokouš 
Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák, to musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím, z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu řiká Kokouš, je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl. Čím mě ale Amík překvapil bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suveréně odpověděl:" Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka."Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Dvojka a trojka
Ano náš Kokouš, Kokouška nebo Šmáta je mini chlapíkovým oddaným kamarádem, který nesmí chybět u žádné legrace. Bohužel jsme ztratili Kokouše číslo jedna, někam se nám ten mrchoň zatoulal, naštěstí jsem byla na tuto eventualitu připravená a měla v zásobě Kokouše číslo dva, sice chvilku trvalo než se pořádně uválel, ale za pár dní byl k nerozeznání od jedničky. V tu chvíli mi ale došlo, že jsem na nule se zásobama, naběhla jsem k počítači a zjistila, že už se nevyrábí. Panika mě zachvátila okamžitě a já jsem ztrávila další tři dni na internetu a hledání možností. Naštěstí žiju v centru kapitalismu a tak jsem přeci jen jednoho našla. Tfuj, dražbu jsem vyhrála a teď se jenom děsíme až ztratíme dvojku.  Nedávno se to málem stalo dvojka chyběla a mini chlapík musel nešťastně a znechuceně trávit své intimní chvilky obětím nechutně nové trojky. Mini chlapík totiž už není hloupé mimino a tak ví, že trojka je jenom podfukářská navoněná vtěrka a tak chvilku trvá než ho přesvědčíme, že i trojka je dobrá. Ta úleva, když mi po několika hodinách hledání a přesvědčování zavolal Amík : "Kokouš žije!" To vítězný zvolání mě dostalo do kolen. Od té doby chráníme dvojku jako oko v hlavě a doufáme, že mini chlapík nebude do puberty potřebovat čtyřku.

V akci








Komentáře

  1. Uf, jsem fakt ráda, že děti žádný takový předmět neměly... Vincent teda občas vyžaduje to jedno konkrétní auto, ale pokud není, nechá se přemluvit i na jiné...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

Pravidelní čtenáři