Přeskočit na hlavní obsah

Olympiáda v Riu a mini chlapíkův pecen chleba


Olympiáda v Riu skončila před několika týdny. Přiznám se moc jsme z ní neviděli, protože nemáme televizi a televizní stanice se s internetem o přenosy odmítají dělit, ale hodně jsme o ní slyšeli a četli, ono se před ní prostě nedalo utýct a to nejen kvůli sportovním výkonům, ale i kvůli neuvěřitelnýmu sexismu, který předvedla americká a britská média (za český a jiný mluvit nemůžu).

Olympiáda v Riu byla olympiádou žen, neb her se celkově zúčastnilo víc žen než kdykoliv předtím. Rio bylo taky olympiádou USA, kdy americkej tým vyhrál nejvíc medailí ze všech zemí, 121. Z těch 121 medailí, ale americké sportovkyně vyhrály víc medailí než jejich mužský protějšky 61:55 a 5 medailí bylo pak ze smíšenejch týmů.

Statistiky jsou pěkná věc, ale jak je vidět komentátoři a novináři se s tím poprali po svým, většina z nich pěkně po staru. Komentátory v Británii děsně zajímalo, co používají britský veslařky na pleť a to okamžitě po jejich doveslování. Co třeba plavkyně a její nevysušený vlasy, další důležitá otázka. Pak proběhly vyložený perly, třeba to, že manžel a trenér v jednom po vítězství maďarský plavkyně Katinky Hosszu byl okamžitě označen za osobu zodpovědnou za její zlato. O tom, že bylo věnováno mnohem víc pozornosti a času sportovcům než jejich ženskejm protějškům se ani bavit nemusíme. Je možný, že oni ti reportéři to prostě brali tak jak byli zvyklý, ale veřejnosti  se to prostě přestává líbit a proto se to tak rozmázlo.


Na olympiádě v Riu se odehrál taky jeden zlomovej moment, kdy Simon Manuel vyhrála jako první afroameričanka zlato v plavání. Je to neuvěřitelný, ale v některých kruzích americký veřejnosti pořád koluje názor, že černoši neplavou, protože mají problém s nadnášením, proto se jednalo o tak důležitou věc. Ještě v roce 1953 byl vypuštěn bazén hotelu v Las Vegas, potom co si v něm hhollywoodská herečka Dorothy Dandridge namočila palec u nohy. Sammy Davis Junior si v bazénu sice mohl zaplavat, ale stejně byl potom ten bazén vypuštěnej. V roce 1964 byli černošští plavci vyhozeni z veřejnýho bazénu na Floridě náhodným kolemjdoucím a do bazénu nalitá kyselina, asi na pročištění vody. Ano, proto bylo vítězství Simone Manuel tak důležitý a zlomový.


No a jak jsme je prožívali my? Přímej přenos jsme vlastně viděli jen poslední tři olympijský dny na začátku naší dovolený. Mini chlapík tak zažil hned dvě poprý: hotelovej pokoj a olympijský hry. Oboje ho naprosto uchvátilo. Hotelovej pokoj měl televizí nad postelí a on si jeden večer udělala olympijskou párty, on, miska čipsů, miska lentilek, jeho lego a my ostatní. Při bězích jsme nadšeně volali "go, go, go a honem, honem, honem." Mini chlapík se vesele přidal se svym "go" a běhal po pokoji do kolečka. Skoky do vody ho pak uchvátili natolik, že si po vzoru skokanů, kteří doskočili a ručníčkem sušili svoje pekáče buchet, začal i mini chlapík stahovat tričko a obdivovat svůj bochník chleba. Jedno jsem definitivně zjistila, není špatný mít dvě země, kterejm může rodina fandit, aspoň se mini chlapík naučil řikat "go."




Komentáře

  1. Zajímavý, v Česku se tenhle rozměr OH neřešil nebo aspoň jsem to nezaznamenala (feminismus jako takový tu není moc téma) a jediný zlato má Lukáš Krpálek a to je teda pořádný chlapák:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta druhá část věty mě hodně pobavila :-D

      My sice televizi máme, ale moc ji nezapínáme. Muž si to teda na OH občas zapnul, ale ani tak jsem z toho skoro nic neviděla, takže taky nevím, jestli se něco u nás řešilo. Já jsem zachytila jen něco o uprchlickém týmu či co, což je zase takové ČR téma, řekla bych.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně