Přeskočit na hlavní obsah

Radiace, první rande

jogurt_kafe
Zdravá snídaně, základ dne
A už je to zase tady po krátký pauze to začíná nanovo. Už budu Amíkovi zase nevěrná neb začíná moje randění s radiací. Škoda, skoro jsem si zvykla na to, že nemusím do nemocnice jindy než jednou za tři neděle. No nic, aspoň jsme si užili krátkou dovolenou.

Pátek 26. května, perfektní den, přesně na to jít do nemocnice. Posilněni strašlivě zdravou snídaní, velikým kafem a "hen hen" jak by řekl mini chlapík a ne slepice nesvolává, to si jenom zkrátil český honem honem.

Maskovanej Amík
Nová budova, nová čekárna, nový záchodky a ejhle jiná pacientka:"Můžu se zeptat, jste po chemoterapii, že jo?" No, nevím, ale moje holá hlava v oddělní radiační onkologie je jasnou vizitkou a nikdo, fakt nikdo si nemyslí, že vypadám jako skinhead, teda když opominu Amíka, kterej si od rána dělal legraci z mojí džínový bundy a holý hlavy. Máma to teda ještě na rozloučenou mezi dveřma zazdila:" Legraci si z ní nedělej, nemá to decentní tetování vzadu na krku." Ještě, že mám doma zastání. Džínovou bundu jsem si v čekárně sundala a tak se paní ani nezdráhala.

"Můžu se zeptat? Za jak dlouho vám narostly vlasy? Já jsem pořád ještě holohlavá," ukazuje si na hlavu s tak perfektní parukou, že jsem tomu nechtěla věřit. "Tak pokud se dá tomu porostu co tam mám říkat vlasy, tak za tři tejdny to mám takhle hustý." Odpovídám já. "A jakou rakovinu máte? Taky prsu? A jakej druh? A jé to je to samý co mám já!" Zvolá paní vesele. "Teda to není veselý," hnedse opravuje, ale vážná tvář jí stejně nejde. Tohle jsou ta speciální setkání jen pro členy klubu, hádám.
radiace_čekárna
Další dotazníky
Nová ordinace, nový sestřičky, nový postupy, nový varování: "Musíte se mazat a je možný, že budete spálená, ale nebojte proti chemoterapii, to nic není." Varuje mě sestřička a zároveň mi říká: "Na příštím sezení vám uděláme fotku do databáze, abychom vás poznali." "To jako mýho prsa?" Vybleptnu naprosto vážně já. Všichni dostanou záchvat smíchu i já. "Tak tohle je vážně dobrý. To jsem ještě neslyšela," chechtá se sestřička, "ale víš co dává to vlastně smysl," přidává se druhá. "Léčéme to prso." "Taková databáze by mohla bejt zajímavá třeba s prostatou." Rozvíjím já svůj nápad. Při odchodu se sestřička se kterou budu příštích pět týdnů ve skoro denním styku loučí:" Vás si budu vážně pamatovat. To prso mě opravdu dostalo. To mi udělalo náladu na celej den." Hádám, že to není někdy až tak špatný bleptnout co vám přijde na jazyk, zvlášť pokud to někomu zvedne náladu na onkologicko radiačním oddělení. Pane jo už jenom ten název.

Novej doktor, milej ale, proboha kolikrát tohle všechno ještě uslyším:"Šance toho, že dostanete seundární rakovinu je 1:5000, šance návratu bez radiace je o 40 procent vyšší než bez ní." Nějak se mi dostává pod kůži ta stále opakovaná slova "radiace, rakovina." No nic, prso se mi prý srazí, tak jelikož je to to větší, tak aspoň budu konečně symetrická. To, jak doktor zdůrazňuje to, že mluvíme o rakovině tohohle prsu a to zdůrazňování slova "možnost, možná." Jasně, chápu nemůže nic slíbit, ale už dost. Skáču mu do řeči:"Tak co kdybysme vynechali to slovo možná a dali tam určitě?" Napůl žertovně. Chápe a změní tón hlasu. Uff..


Takže co mě teď čeká? Začneme simulací, ta trvá nejdýl, prý až dvě hodiny, to asi tou fotkou toho mýho prsa. No taky mě během simulace budou tetovat, ale jenom takový tečičky, to aby věděli, kam namířit paprsky. "Ne, krásný tetování zatím nenabízíme." Škoda, když už to jsou jenom tečičky, tak by mohli tetovat hvězdný soustavy. Taky mi budou modelovat pozici, abych pokaždý lehla a vypadala stejně. Paráda, celý to bude trvat dvě hodiny a to bez čekárny. Jsem nadšená, konečně se zase jednou dostanu do nemocnice, už jsem si připadala opuštěná. Celkově mě čeká 20 kol, teda 20 dní, pět dní v týdnu. Přesně měsíc ozařování, radioaktivní prý ale nebudu. Záření trvá minutu a je prý o trochu silnější než rentgen.

Každý oddělení má jinej župan, ten radiační mi náramně připomíná kung fu
Nebudu si hrát na siláka, dostalo mě to. Na obědě jsem se rozbrečela, zase mě dohnala moje diagnóza, většinou jsem schopná se na to dívat jinak, ale někdy, někdy to prostě nejde. Někdy se mi uleví brekem.



Cestou domů se z rádia ozve reklama na preventivní mamogram, podíváme se na sebe s Amíkem s takovým tím všeříkajícím úsměvem a ač jsme se chvilku předtím hádali o tom jak moc mu nepomáhám s navigací a ještě z něho dělám blba, tak reklama na preventivní mamogram nás zase sladí. Naše nová realita.




Komentáře

  1. Božínku, Vám to s vlasama bez vlasů tak moc sluší. ;-)
    Pořád Vám držím palce, sice už mám trochu křeč, ale to ještě měsíc vydržím.
    Držte se!!!!!
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju strašně moc! Teda obdivuju vaši obětavost, to už musí bejt pořádná křeč!

      Vymazat
  2. Vypadáš hustě... Tak ať tomu nakopeš zadel nadobro :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha ha díky moc a teda pracuju na těch kopech, myslím, že se lepším!

      Vymazat
  3. Moc ti to Aničko, sluší. A s tím nadhledem, i když to pořád nejde, a úsměvem to zvládneš. M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc a no někdy to fakt nejde ten úsměv prostě tuhne no..ale už je to zase dobrý!

      Vymazat
  4. Náušnice super, moc Vám to sluší!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, naušnice jsou super, koupila jsem je kdysi na jednom hippie trhu :-D

      Vymazat
  5. Ty kraťounské vlasy vám náhodou hrozně seknou. A v kombinaci s tou džínovou bundou a naušnicemi je to pecka! :) Jinak přeju hodně štěstí! :)


    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  6. Moc ti to sluší, víc jak dlouhý vlasy a to fakt nepíšu že se to sluší, ale ptz ti to fakt sekne ;). Úplně tě vidím v tom lehce punkovým stylu :). Držím pěsti!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc, do dlouhejch už nejdu ani náhodou, jo a lehce punkovej styl tak ten beru :-)

      Vymazat
  7. Držte se, jste úžasná! Mám jen jednu - celkem malou - prosbičku: Prosím, prosím, prosím - nepište TO prso! Prs je rodu mužského a ne středního. Moc pěkě prosím, nekažte si tu krásnou čestinu, kterou píšete svůj blog. Ale hlavně přejí, ať to všechno pomůže a jste zdravá! Simča

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně