Léčba jede dál

Tak takhle mi o Halloweenu narostly vlasy

Jo přesně ještě pořád se léčím, přiznám se otevřeně, že na tuhle nemoc se taky můžu vysrat, protože mě to už vážně přestává bavit.

Mám za sebou dva měsíce tamoxifenu, jedno jeho týdenní vysazení a opožděnou reakci na moni biologickou léčbu. Já jsem vždycky věděla, že nejsem nejrychlejší, ale mít reakci na bio léčbu v říjnu, když ji beru od února, tak tohle asi trhá rekordy. To je dokonce mnohem pomalejší než, když mě napadlo řešení desetiminutovky za půl hodiny. 

Moje bio léčba spočívá v kapačce jednou za tři týdny, měla bych to ukončit, někdy v lednu, doufejme tedy. No a takhle na začátku října si sedím v křesle, kapačka vesele kape, zvednu se a jdu domů. Druhý den ve 3 odpoledne si řikám:"sakra leze na mě chřipka." V půl čtvrtý si řikám:"Tak to je nějaká rychlá chřipka." No a v 6 už mi bylo tak blbě, že jsem sotva lezla a neříkala jsem si nic. Celou noc jsme měla horečky a bylo mi docela hodně blbě. Ráno jsem se vzbudila a nic. Napadlo mě, že to asi chřipka nebyla, ale místo toho reakce. "Ehm, tohle se moc často nestává, že by pacient dostal reakci takhle pozdě během léčby." povídá mi moje doktorka. "Každopádně to definitivně reakce byla. Vaše tělo už to zjevně moc nebaví." No kdyby jenom moje tělo, povídám si v duchu já. "Na další infůzi vám nasadíme steroidy a ty reakci zamezí." Slibovala moje doktorka.

Ehm, už jste někdy byli na kokainu? Pokud ano, víte jaký to je, být na steroidech. Po další kapačce jsem vyšůrovala dům, uklidila zahradu, vyprala a vyžehlila všechno prádlo, vydlabala dvě dýně a to i přes mini chlapíkovu pomoc. Uvařila dýňovou polívku, upekla kuře a pořád jsem nemohla sedět v klidu. Už teď se třesu, co všechno udělám za týden neb steoridy mám teď slíbené do konce bio léčby.

K dobrodružství s bio léčbou od konce září přibylo i dobrodružství s tamoxifenem, tedy hormonálním blokátorem, díky kterému teď vím jak je 99 letým babkám, když ráno vstávají, že kostí a kloubů v těle, které můžou bolet je hodně až moc a že návaly horka opravdu prohřejí. Za všechny tyhle postřehy jsem tamoxifenu velice vděčná. A ano, také na něj jsem měla reakci, to když jsem hodinu koukala před sebe a nemohla se soustředit ani na to, abych řekla, jak se jmenuji a z očí mi tekly samopádem slzy o sto šest. "Já jsem tě nechtěla takhle dopředu strašit," povídá mi tchýně, která prodělala deset let tamoxifenu a už je 23 let z rakoviny venku. "Mě tehdy vezli pohotovostně k psychologovi, protože si myseleli, že mám nebezpečně silnou depresi. No trvalo mi to, tak těch 6 měsíců než se mi to urovnalo." Jsem ráda, že mě tchýně varovala, opravdu jo. Jak to zatím vypadá jednoho se na tamoxifenu bát nemusím a sice toho, že bych ztloustla. Slyšela jsem úplně hororový příběhy o ženách, které během roku ztloustly dvacet, třicet kilo. Tak mě díky tamoxifenu pořád bolí žaludek ať do něj dám co dám, takže tloustnutí se u mě nekoná. Jupí, jdu napsat do australskýho vogue, že měli pravdu taková rakovina prsu je opravdu skvělá dieta a funguje perfektně!

Jen jedno bych chtěla, přála bych si, aby mi přestaly vhrkávat slzy do očí při koukání se na Hasiče Sama. To už je přeci jenom přes čáru, když si musím tajně otírat oči pokaždý, kdy Hasič Sam zachrání Normana Preisse z nějaký patálie. No a kdyby tohle bylo moc veliký přání, tak bych si aspoň přála, aby se mini chlapík přestal dívat na Hasiče Sama, nebo se na něj díval jenom někdy. Asi si napíšu Ježíškovi.

Moje léčba se podobá ale fákt hodně dlouhý jízdě na toboganu. Teď mě napadlo, že to asi není moc optimistický, když je ta jízda na toboganu vlastně pořád dolů...no já to pořád dolů nevidím, ale ty ukrutný zatáčky tam teda jsou to jo!