Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?!

Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí.

Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou: "Hele, ty jíš růžový já je měla minule." "Né, těch je v tom pytlíku víc, ani náhodou, mám bílý." Bránil se brácha.

Maršmelouny opéká celá rodina
Přeskočme několik let, tak třeba deset a kousek, jako počítat to vážně raději nebudu. Moje první léto tady a s ním i seznamování s americkými zvyky a tradicemi.
Vyrazili jsme s Amíkem na dovolenou, do divočiny New Hampshiru a tehdy jsem pochopila několik zásadních věcí.
1. Proč se Amík děsil medvědů a nechtěl spát v lese v Beskydech
2. Proč se Amík děsil dětského křiku, když jsme spali v lese v Beskydech kousek od letního tábora
3. Proč maršmeloun nemusí být to nejvhodnější jídlo do kempů americké divočiny.

Připálenej maršmeloun chutná dost dobře
"Přes kemp chodí medvědi skoro pořád, tak si nenechávejte vůbec nic ve stanu a všechno pověste buď na háky u stanů nebo to zamkněte do auta." Radila nám rangerka v uniformě a apartním klobouku hned na uvítanou při vjezdu do kempu."Jo a a na losy, tak na ty si v noci taky dávejte pozor. Moc rádi chodí přes kemp do řeky." Ne, srandu si nedělala a můj pokus o žert buď nepochopila enebo neporozumněla mýmu mírnýmu přízvuku komunistické špionky. "Hele já myslím, že si najdem místo trochu dál od těch místních, co ty na to?" Ptal se mě mírně zaraženě Amík, když jsme projeli kolem polomilitatní jednotky, na druhý pohled jsem ale porozuměla, že to si jen pár chlapců v maskáčích pověsilo americkou vlajku, popíjí pivo a ty samopaly mají zjevně jenom na lov kaňourů. "Jasně, támhle nikdo není a kolem dokola taky ne." Ukazovala jsem Amíkovi krásně odlehlý místo. "Hlavně, aby neviděli naši poznávací značku." Povídal Amík a zamazával bahnem espézetku newyorskýho města a tím i stopu našeho liberálního postoje.
"Hele zuby si nečisti dneska večer jsem četl, že medvědy může přilákat i sladký dech z mentolu." Naléhal na mě vystíhaný Amík. "Jo a večer si dáme smores. To teprve poznáš sladkou Ameriku." Smores je taková americká specialita. Doporučuji definitivně chutnat pokud možná v hodně odlehlých amerických kempech. Zážitek je pak zaručený. Smores jsou totiž grahamové medové sušenky, mezi které se vloží na ohni opečený maršmeloun a trocha čokolády, kterou z ohně tepý maršmeloun perfetkně rozteče. Ano je to dobré a ano absolutně nám nedošlo, že dělat na ohni maršmeloun a dávat to na čokoládu a rozdrobit pak medové sušenky je možná o něco horší, než si vyčistit zuby. Ano, medvěd v noci přišel. Při noční návštěvě medvěda, člověku tak nějak dojde, že on ten stan není až taková ochrana a že to plátno, které člověka od medvěda dělí je přeci jen dost tenké. Oba dva jsme s Amíkem nasadili klasiku mrtvýho brouka a jeden před druhým předstírali, že spíme. Nespali jsme. Ráno jsem si rebelsky došla vyčistit zuby a marshmallow od té doby nejedla.



Až do letošního léta, kdy jsme se během rodinného víkendu spontánně rozhodli, že si dáme maršmeloun. Konečně jak dlouho bychom takovou pochutinu ještě chtěli odpírat tomu chudákovi dítěti? Jen ta česká půlka se v mini chlapíkovi nezapřela a z maršmelounů se mu nejvíc líbil ten oheň, jako dal si ne, že ne, ale zase tak moc nadšenej z nich teda nebyl. Zato moje máma si lebedila, smores do ní padaly a maršmelouny se lepily na prsty jako divý. "Teda, teď už chápu, proč to v těch americkejch filmech všude ukazují. Ono je to jako dobrý." Divila se a olizovala si čokoládu z prstů.



Ještě, že má mini chlapík pohotovou tetu a bratrance





Komentáře

  1. Hned při první větě ve článku jsem se pobavila :-D! A úsměv od ucha k uchu pokračoval ve čtení článku dál, děkuji Ti! Maršmelouny jsem jako malá také zbožňovala, čím větší pytlík byl, tím lépe. Akorát jsem vždy měla větší radost z těch růžových, to bílé pomoučněné mi vůbec nechutnalo. Od Jojo byly nejlepší. Nějaké ty modré šmoulové od Haribo se mohly jít zahrabat.

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že tě to pobavilo...no teď si vzpomínám, že ty bílý byly ty pomoučněný :-D Jojo mi máma nikdy nekoupila, děsný, dodnes si vzpomínám, jak jsem po něm prahla :-D

      Vymazat
  2. Můj americký muž vyrostl na karobu, makrobiotický stravě a dalších výstřelcích z osmdesátek a nejspíš proto mi s'mores nikdy nedopřál. Snad to někdy napravím a opeču si je. I když v Čechách by mi asi tolik nechutnaly... Krásný zbytek léta, přeju! ❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha ha tak to je teda úroveň, děsný, takovou dobrotu ti nedopřát :-D No jelikož je tchýně čokoládovej závislák, tak u ní nějaká makrobiotika nehrozila :-D A to samý i tobě!

      Vymazat
  3. Musím to zkusit! Dík za inspiraci! :-) A krásné léto...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat