Život a rakovina



V prosinci to budou dva roky, co jsem si našla takovou kulatou bulku v prsu. V půlce ledna to budou dva roky, co jsem prodělala operaci. Na konci ledna to bude rok, kdy jsem naposledy seděla na křesle vedle hlavy mi bzučel motorek, který mi do žil vehnával infuze. Jsem v remisi.

V prosinci to bude rok, kdy jsem se složila. Prostě jsem se jeden den ráno probudila a nebyla schopná souvislé myšlenky. Moje hlava fungovala mimo moje tělo. Pamatuju si, jak jsem v poledne stála u vody a poprvé mi hlavou proběhlo, že skok do vody by nebyl až tak špatným řešením. Odvrátila jsem pohled od vody, došla k lavičce, začala se chvět, správně navolit Amíka na telefonu se mi podařilo až na desátý pokus. Dali jsme si sraz u tchýně, bylo to pro nás oba nejrychlejší.

Podle nejnovějších studií každá čtvrtá žena diagnostikovaná s rakovinou prsu trpí post traumatickým symptomem. Deprese jsou ještě častější. Naše tělo trpí chemickou nerovnováhou a pro mnohé z nás, je chemická nerovnováha ještě přidaná umělým potlačením tvorby estrogenu nebo jeho naprostá ztráta.

"Tak už jsi zdravá, viď?" Ptalo se mě několik lidí. Hádám že zdravá jsem, chřipku ani angínu nemám, jen jsem prodělala rok intenzivní léčby a ty prášky, které beru každý den, tak ty už mám jenom na 9 let. Jé a málem bych zapomněla na denní dávku antidepresantů. No a pak ten vitamín D, protože mi potlačením estrogenu řídnou kosti.

Rakovina je zákeřná přijde, udeří a zůstane. Pokud nezůstane v těle, zůstane v hlavě. Jen absolutní minimum pacientů, pokud vůbec, projde rakovinou bez jakýhkoliv vedlejších následků.

Jsem v remisi, chodím na psychoterapie a k psychiatrovi. Denně beru prášky a při každé změně počasí mám pocit, že dostávám chřipku. Bolesti kloubů se prý časem ustálí, tak mám na to ještě devět let, tak hádám, že moje tělo by si osmým rokem mohlo zvyknout.



Komentáře

  1. Ježíš, mám husí kůži. A přeju, aby to tělo a hlava vydržely a po osmi letech byly fit!!!

    OdpovědětVymazat
  2. V jakem state zijes? Rada bych Ti byla oporou, kamaradkou....(ja ziji uz 15 let v USA).

    OdpovědětVymazat
  3. Často na tebe myslím. Dobře se s tím pereš a já ti přeji ať je líp a líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju jsi hodná. Hele peru se s tím jak to jde, nic jinýho se stejně nedá dělat :)

      Vymazat
  4. Zrovna jsem si říkala, jak tvá léčba pokračuje. Nezažila jsem to, ale v okolí jsem měla známou, která s rakovinou dvakrát bojovala. Aničko drž se, jsi silná ženská, máš kolem sebe svou rodinu a určitě i bezvadný přátele. Myslím, že kdo nezažil nemůže pochopit a je dobře, že chodíš k psychiatrovi a píšeš o tom otevřeně na blogu. A a závěr cituji Woodyho Allena:„Prý chodíte 15 let k psychiatrovi? Ano. Již brzy budu moci odložit slinták.“.

    Měj fajn dny!
    ByGabra

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Aničko, škoda, že jsem Vás nenašla dřív... měly jsme rakovinu skoro nastejno , našla jsem si bulku taky o Vánocích 2016... v lednu jsem šla na mamograf, nic neviděli, poslali mě domů. Ale mně to rostlo a tak nějak vnitřně jsem věděla, co to je. Za dva týdny mě neochotně vzali na ultrazvuk, taky nic nenašli, prý to bude hormonální. Nesahejte si na to a nebude to tam! Bezva rada, divím se, že s tak snadnou léčbou ještě nedostali Nobelovku. Otravoval jsem je potřetí za další měsíc, bulka už je pořádná boule, bolí to a chci vědět, co to je. Doktorka na mamografii mě posílá na biopsii. Asi si to namlouvám, ale měla výraz, který říkal "to tě z té hypochondrie vyléčí". No, příjemné to fakt nebylo. Doktorka do mě vrazila dost tlustou jehlu a rejdila s ní všemi směry. "Co mám asi tak odebrat, když tam nevidím nic než nějaký stín?" Nakonec vyštípla válečné tkáně: "Koukejte, to je vaše prso." Udělalo se mi šoufl.
    Týden byl klid. Pak najednou telefon, jela jsem zrovna v tramvaji. "Dobrý den. Jste paní ...? Ukázalo se, že to je rakovina." Pak jeste mluvila asi 5 minut, vůbec si nepamatuju co, ani jsem nevnímala. Vlastně mám okno na celou tu cestu, pak jsem najednou byla doma a brečela...
    Následovala MRI, v květnu. Ta konečně ukázala celý rozsah nádoru. Byl jako pavučina, o průměru 6 cm. Ano, centimetrů, ne milimetrů. Na operaci mě vzali koncem července, tedy 6 měsíců od první návštěvy mammocentra. Nádor, který vyndali, mezitím narostl na 9cm. Muselo jít celé prso. Nabídli mi ale okamžitou rekonstrukci, což bylo pro psychiku super (pro tělo už míň - přeci jen nacpat 600ml pytel silikonu pod sval není nic moc). Od září jsem měla mít ozařování, ale ještě jsem nedokázala zvednout ruku nad hlavu, takže se to odložilo o měsíc. Tak jsem pojala myšlenku, že bych díky tomu mohla letět s kolegy do Británie na odborný studijní pobyt, což jsem taky zrealizovala. Před odletem jsem však musela absolvovat zaměření na přístroji, v Čechách se netetuje (aspoň na Bulovce ne), tak jsem s sebou vezla fixu, abych si mohla každý večer obtahovat navigační čáry...
    Měla jsem to na 5 týdnů (které se díky poruchám na přístroji protáhly na šest) a v prosinci, skoro na den přesně za rok pd mého zjištění, jsem byla prohlášena za zdravou, tedy v remisi.
    Můj typ nádoru byl triplenegativní, tedy HER, estrogen ani to třetí nemělo na mých buňkách receptory. Takže žádná chemoška, prášky. Na jednu stranu jsem za to fakt vděčná. Na druhou - musím věřit a doufat, že ve mně nenechali opravdu vůbec nic, nikde ani kousíček... Mám čtyři děti a chci je vidět vyrůstat.
    Letos budu mít půlkulatiny a vyhlasila jsem, že k narozeninám nechci nic, leda příspěvek na cestu za polární září. To je můj celoživotní sen. Jestli mě rakovina něco naučila, tak vážit si každého dne, milovat své blízké a neodkládat splnění svých přání...
    Přeji Vám/nám pevné zdraví a ať už nás ta mrcha nechá být 🍀

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, prostě ze zivota přeji hodně sil :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat