Přeskočit na hlavní obsah

Mluvení není mini chlapíkovo forte, prozatím


Je to jasný, náš bilingvní mini chlapík nebude nikdy mluvit. Ne, že by byl němej, to rozhodně ne, prostě se mu jenom nechce mluvit. Tak proč by taky jo, když my mu doma perfektně rozumíme.

Když bylo mini chlapíkovi něco kolem 7 měsíců tak začal řikat mě em, eme, nejdřív jsme si s Amíkem mysleli, že je to náhoda, ale fakt jo, myslel tím mě, jeho jedinečnou mámu. Amík to bral celkem sportovně a pokaždý, když se v noci z postýlky ozvalo Eme, Eme, Emmmm, tak se převrátil na druhej bok a pravil: "Jen jdi, stejně volá tebe a ne mě. Tak jdi si, jdi." Říkali jsme si tehdy že takovýto "on bude mluvit později, když má dva jazyky," je úplnej nesmysl, ale ejhle. Eme, em vydrželo mini chlapíkovi jenom tak dva měsíce a najednou nic. Prostě s tim k mýmu neuvěření přestal a já jsem spadla z pozice Eme dolů k Amíkovi. Au, au.


Naštěstí pro mě, jsem se pár měsíců po "eme" stala "mamá." Je fakt, že to trvalo mini chlapíkovi něco přes rok a něco, jsem si doprčic zapomněla zapisovat ty dětský pokroky a deníčky a teď to nevim přesně. Každopádně jsem začala být mamá ještě před kocourem "nau nau," teda jsem si tím skoro jistá. Ano, jsem mamá a moje srdce plesalo a stále plesá, když se z mini chlapíka ozve takovým jemným hláskem: "mamá, mamá," tak hned taju a řikám si, fakt myslí mě jeho mamá.

Po mamá, to šlo celkem rychle z mojí mámy se stala "babá,"z kocoura "nau nau," na rybičky otvíral pusu a "ham" a "hají" taky žádnej problém nedělal. Těma posledníma dvouma slovama se jasně zařadil mezi česky mluvící osazenstvo domu.


Mini chlapík nezastavil svoji bohatou mluvu na slovech, ale samozřejmě začal dělat zvuky zvířat a tady je zajímavý, že zase česky, asi mu to americký prase s "oink, oink" moc k srdci nepřirostlo, stejně jako žába "ribbet, ribbet" nebo takovej kohout "cock-a-doodle-doo."

Někdy v období mezi "mamá" a "babá" jsem se rozhodla, že nebudu stát opodál a přihodim znakovou řeč, konečně, co, má to odbourávat frustraci a já mini chlapíka frustrovanýho a deprivovanýho teda rozhodně nechci. K mýmu naprostýmu úžasu se mini chlapík znaky naučil s děsivou rychlostí. Normálně jsem mu ukázala znak k "ještě" dvakrát za sebou a bylo, mini chlapík znakoval, přidala jsem "žízeň" a zase stačilo dvakrát ukázat a už to jelo. Nadšení ze znakování, ale tolik nesdílel zbytek týmu mojí mámě a Amíkovi se to dvakrát nezdálo, prej nebude muset mluvit a tchýně s tchánem taky nebyli až tak nadšený z toho, že kromě češtiny se musej začít učit i znakovku a zrovna když už tak krásně zmákli ham, hají a malá.
 Mini chlapík znakuje "ještě."
No a co Amík? Amík byl až do doby před dvěma měsícema vedenej v naší domácnosti pod inidánským jménem "ten týpek, co bydlí s mojí mamá." Amík z toho až tak nadšenej nebyl, ale nic mu nezbejvalo. Mini chlapík trval na svym a volal po kocourovi, otvíral pusu na rybičky a mamá a babá byly naprostý stálice v jeho slovníku a pak najednou z ničeho nic začal volat "Da, da, dááááá." Amík se zezačátku bál uvěřit tomu, že by byl konečně začleněn. Moje nadšení odbýval s opatrným úsměvem:" To nevolá mě, to on jen tak. To on myslí, jako že na něco ukazuje." Za dva dny tomu ale konečně uvěřil a to když se večer z postýlky, kam ho jeho mamá už po dvacátý za patnáct minut uložila se slovy: "Je pozdě, hají," ozvalo nejdřív nesměle: "Da?" a potom silněji:"Daá?" A ještě hlasitěji: "Dá, dá, dá,dá???" Amík se slzama v očích a nadějí v hlase:"To on volá mě." No a je to Amík je plnoprávnym členem rodiny po mamá, babá, nau nau je to tu: DA!





Komentáře

  1. To přijde, pak najednou budete koukat, až pusu nezavre :-) znakování je fajn, taky jsem zkoušela. Na mluvení to vliv nemá...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi jasný, že to přijde, jenom kdy je ta otázka :-) A taky si myslim, že to znakování nemá vliv

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou