Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem poznala Amíkovi rodiče


Pamatuju si to jako dneska, ten den, kdy vyplesklej Amík oznámil třesoucim se hlasem: "Naši přijedou!" Chodili jsme spolu tehdy asi pět měsíců. Amík se akorát přestěhoval k nám domů a to už bylo zjevně moc i na zvědavost Amíkovejch rodičů. Jasně samostatnost je pěkná vlastnost, ale co je moc je moc.

Nevim proč, ale Amík pořád děsně vyšiloval, dával rodičům instrukce a děsný kázání o tom, jak se mají chovat, co dělat a hlavně, aby nás neurazili a taky, aby si našli normální ubytování a ne nějaký super drahý jenom proto, že je dolar o tolik silnější a hlavně, aby radši nemluvili a celkově jestli vůbec má cenu, aby přijeli. Díky jeho vyšilování jsem začala nervóznět i já. Jedinej, kdo to bral v pohodě byla moje máma, která trvala na tom, že hned druhej den po příletu musej přijet k nám na oběd, jinak se děsně namíchne. Byla hodná a dala Amíkovi den na vzpamatování a užití si rodičů.

Nastal den D a Amík se vydal za rodičema, vrátil se děsně naštvanej a prej, že oni takový nejsou ať si je nezhnusim podle toho, kde bydlí. Chudák Amík tak děsně trval na tom, aby jeho rodiče měli normální hotel až oni celý vystresovaní vybírali až našli speciální nabídku. Tchýně se dodnes chechtá, když si vzpomene, kam je dovezl hotelovej taxík. Do centra Prahy, do hotelu s dveřníkem, oblečeným do uniformy lokaje i s kloboukem a bílejma rukavičkama, do hotelový haly plný mramorový nádhery a zlato, stříbrno diamantovýho nábytku.

A přesně v týhle hale jsme druhej našli rozvalenýho tchána s doutníkem mezi zubama. Tak tchán mi byl sympatickej hned od začátku jen jsem mu rozuměla každý třetí slovo, on ten klasickej newyorksje přůzvuk člověka narozenýho v Bronxu dá docela zabrat. Pamatuju si jak ho pobavilo, když jsem mu řekla, že má pěkně silenj přízvuk. "Já? Já mám přízvuk a co máš ty?" Já na to: "No, tak já teda přízvuk nemám jenom takovej akcent." Tchyně a její angličtina byla úplně krásná a normální procházka růžovym sadem s jejim neustálým strachem, aby tchán neřekl něco, co by mě nebo Amíka mohlo urazit.

Přivezli jsme Amíkovi rodiče k nám, máma upekla kachnu a štrůdl, na uvítanou nalila slivovici. Tchán se tak nacpal a opil až usnul u stolu, tchýně se přejedla štrůdlem a ledy byly prolomený.




Komentáře

  1. Celý článek se mi líbí a konec je nejlepší. Žádné upejpání a dobře se pobavit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se ti článek líbí. A jasně upejpání nemá smysl, je lepší se chovat přirozeně, stejně se vždycky na všechno dřív nebo později přijde :-)

      Vymazat
  2. Jak tak u tebe čtu příspěvky o seznámení s rodiči, je jasné, že budete mít jednou na co vzpomínat :-) Nebo vlastně už máte. :-) Měj se fajn Ivana

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost