Pamatuju si to jako dneska, ten den, kdy vyplesklej Amík oznámil třesoucim se hlasem: "Naši přijedou!" Chodili jsme spolu tehdy asi pět měsíců. Amík se akorát přestěhoval k nám domů a to už bylo zjevně moc i na zvědavost Amíkovejch rodičů. Jasně samostatnost je pěkná vlastnost, ale co je moc je moc.
Nevim proč, ale Amík pořád děsně vyšiloval, dával rodičům instrukce a děsný kázání o tom, jak se mají chovat, co dělat a hlavně, aby nás neurazili a taky, aby si našli normální ubytování a ne nějaký super drahý jenom proto, že je dolar o tolik silnější a hlavně, aby radši nemluvili a celkově jestli vůbec má cenu, aby přijeli. Díky jeho vyšilování jsem začala nervóznět i já. Jedinej, kdo to bral v pohodě byla moje máma, která trvala na tom, že hned druhej den po příletu musej přijet k nám na oběd, jinak se děsně namíchne. Byla hodná a dala Amíkovi den na vzpamatování a užití si rodičů.
Nastal den D a Amík se vydal za rodičema, vrátil se děsně naštvanej a prej, že oni takový nejsou ať si je nezhnusim podle toho, kde bydlí. Chudák Amík tak děsně trval na tom, aby jeho rodiče měli normální hotel až oni celý vystresovaní vybírali až našli speciální nabídku. Tchýně se dodnes chechtá, když si vzpomene, kam je dovezl hotelovej taxík. Do centra Prahy, do hotelu s dveřníkem, oblečeným do uniformy lokaje i s kloboukem a bílejma rukavičkama, do hotelový haly plný mramorový nádhery a zlato, stříbrno diamantovýho nábytku.
A přesně v týhle hale jsme druhej našli rozvalenýho tchána s doutníkem mezi zubama. Tak tchán mi byl sympatickej hned od začátku jen jsem mu rozuměla každý třetí slovo, on ten klasickej newyorksje přůzvuk člověka narozenýho v Bronxu dá docela zabrat. Pamatuju si jak ho pobavilo, když jsem mu řekla, že má pěkně silenj přízvuk. "Já? Já mám přízvuk a co máš ty?" Já na to: "No, tak já teda přízvuk nemám jenom takovej akcent." Tchyně a její angličtina byla úplně krásná a normální procházka růžovym sadem s jejim neustálým strachem, aby tchán neřekl něco, co by mě nebo Amíka mohlo urazit.
Přivezli jsme Amíkovi rodiče k nám, máma upekla kachnu a štrůdl, na uvítanou nalila slivovici. Tchán se tak nacpal a opil až usnul u stolu, tchýně se přejedla štrůdlem a ledy byly prolomený.
Celý článek se mi líbí a konec je nejlepší. Žádné upejpání a dobře se pobavit :-)
OdpovědětVymazatJsem ráda, že se ti článek líbí. A jasně upejpání nemá smysl, je lepší se chovat přirozeně, stejně se vždycky na všechno dřív nebo později přijde :-)
VymazatJak tak u tebe čtu příspěvky o seznámení s rodiči, je jasné, že budete mít jednou na co vzpomínat :-) Nebo vlastně už máte. :-) Měj se fajn Ivana
OdpovědětVymazat