Přeskočit na hlavní obsah

Naše velká cesta aneb přesně před čtyřma lety

Takhle rozzářený jsme byli na letišti směrem Praha, začátek naší cesty

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

vakcíny
Očkovací koktejl před cestou

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Prázdnej oranžovej byt

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

Takhle to vypadalo dva dny před odletem, u tchánů doma
26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

Přesně na den před čtyřma lety, na svatýho Valentýna, jsme touhle dobou seděli někde v letadle směrem Kathmandu. Pamatuju si ten šok na letišti v Abu Dhabí, přesně jako z Tisíce a jedný noci, ženy v dlouhejch splývavejch abájách, chlapi v bílejch košilích a my dva s Amíkem v pohorkách, připraveni na zimu a sníh. Naše první seznámení s Nepálci ve frontě na letadlo, který bylo plný námezdních dělníků vracející se z bohatejch perskejch zemí domů do Nepálu.

Abu Dhabí před čtyřma lety

Nás pár treku a dobrodružství chtivejch Evropanů, Američanů a jinak celý letadlo plný utahanejch většinou mladejch chlapů. kteří vezli domů výdělek a dárky. Tenhle rozdíl světů nás pak doprovázel skoro celej zbytek naší cesty a nejen tý nepálský. Ano, šok to byl už tehdy v Abu Dhabí na letišti, už tehdy byla vidět ta šílená propast mezi západem a východem, mezi superbohatejma státama a Nepálem, jedním z nejchudších států na světě.

Takhle tehdy na letišti přesně před čtyřma lety začala naše velká cesta.

Komentáře

  1. Jee, to jsem rada, ze konecne pises o cestovani, strasne me to totiz z tech naznaku driv zajimalo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsme ráda, budu to sem teď dávat, to víš rakoviny se dá jenom určitý množství...a navíc si ráda zavzpomínám a teď už zase plánuju dovolenou, menší cestu nějakou :-D

      Vymazat
  2. Jééé, paráda... články o cestách doslova hltám! :) Už se moc těším na pokračování! :)
    Hezký dny, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, pokračování bude neboj už to mám rozepsaný :-D

      Vymazat
  3. Super, jako já tohle hrozně obdivuji, sebrat se a odjet někam na dlouho pryč. Já jsem hrozná buchta domácí :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No hele nás to děsně baví, hned bysme jeli zas, teď alespoň plánujeme dovolenou na až po léčbě :-D

      Vymazat
  4. Wohooo no tak vy jste skveli! Tesim se na dalsi clanky! Hrozne rada se na tvuj blog vracim.
    Mej se krasne ByGabra

    www.bygabra.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

Jak jsme prali aneb život klasickýho newyorčana

Klasická prádelna zevnitř Občas mívám takovej moment, na kterej se pak dívám zpětně a řikám si: "Pane bože, já jsem byla takovej vůl!" Je to většinou moment, kdy mi ostatní kolem tvrdí, že to co tvrdim je hovadina, ale já si stojím za svym a vím, že mám pravdu. No a pak si na ten moment vzpomenu a je to tady. Jeden takovej moment si úplně jasně pamatuju. Tchýně, kromě toho, že na první pohled nenáviděla náš byt ještě měla chytrý otázky jako: "A kde tady budete prát? Čekáte dítě a až se narodí, tak budete prát pořád!" Já i Amík:" Hele to je v klidu prádelna je tady za rohem." Já ještě dodávám s takovym tim super pocitem hrdinky filnu: "Aspoň konečně budeme žít jako pravý newyorčani!" Ten znechucenej výraz, kterej na mě hodila tchýně, vypovídal za všechno. Já byla takovej vůl!!!!! Když jsem nadšeně oznámila svojí mámě, kde budeme bydlet, tak její první otázka kupodivu směřovala k praní. "Hele až se malej narodí, tak budeš prát, kde? &

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou