Přeskočit na hlavní obsah

Poslední rande s chemoškou


Jo, jo jasně poslední bitva vzplála a kupředu levá zpátky ni krok a kdo chvíli stál již stojí opodál..tohle všechno tak krásně popisuje můj vztah k poslední chemošce. Mám kliku, že budovatelé měli tak krásně napsaný slogany.

Už je to tejden a pár dní, co jsem měla poslední rande s chemoškou, ano, dala jsem jí vale a kopačky a košem a poslala jí do háje. Prostě jsem ukončila jeden vztah a konečně Amíka podvádět donekonečna se mi taky nechtělo.

Všechny tyhle srandičky jsou super, ale pravdou je, že jsem tejden a kousíček bez chemošky. Oficiálně nerandím a přenesla jsem se přes to.

Po třech měsících a dvou tejdnech jsem měla pátek bez toho, aniž bysme museli s Amíkem vstávat v šest ráno a pospíchat do nemocnice na odběr krve a následnou chemoterapii. Nebudu lhát, ne, nebylo mi to líto, ne, neměla jsem pocit, že musím rychle někam utíkat, ne, nechybělo mi to. Připadalo mineuvěřitelný, že tahle část našeho života je za náma. Psát o tom, že si přeju, aby se randění s chemoškou už nikdy neopakovalo vlastně ani nemá cenu.


Vzpomínám si na první schůzku s mojí onkoložkou na to, jak přišel Amík domů a říká: "Mluvil jsem s doktorkou a mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu, kterou chceš slyšet jako první?" To bylo tehdy někdy v zimě, někdy před operací, v době, kdy jsem nemohla zvednout telefon s neznámým číslem a odmítala jsem mluvit s dokotorama, v době, kdy moje přes telefon se dozvěděná diagnoza rakoviny prsu byla ještě moc čerstvá, v době, kdy Amík musel vyřizovat všechny zdravotní telefony. "Tu špatnou, tu chci slyšet jako první," řekla jsem se staženým žaludkem. "Budeš definitivně potřebovat chemoterapii," povídal Amík se slzama v očích, "ale douhodobě to vypadá dobře," snažil se mě uklidnit s takovým divným obličejem."

A jaký to bylo? Moje chemoterapie nebyla tak strašná jako ve filmech. Neseděla jsme nad záchodovou mísou, nezvracela jako o život, dokonce jsem ani jednou neomdlela a krev z nosu mi tekla jenom dvakrát. Bylo a ještě chvilku mi bude na nic. Tělo mám definitivně oslabený, krev mizernou, vlastně jsem teď anemická a mám takovou tu krásnou bílou barvu v obličeji, na kterou nepotřebuju žádnej perfektní bělící krém. Klouby a kosti mě taky bolí, no aspoň vím jak se budu cejtit až mi bude o čtyřicet let víc. Jako trénink na důchod to teda jde.

"Budete potřebovat dvanáct kol týdenní chemoterapie," informovala mě moje onkoložka na první schůzce. "Při vašem typu nádoru a rakoviny se zjistilo, že tenhle typ chemoterapie a tahle častnost ač možná náročná je to nejlepší." Tehdy jsem si v duchu říkala: "Něco jako první trimestr. To dám, to nic není, tři měsíce mi těhotenství taky utekly rychle." Naivní? Asi ano, asi jsem tehdy před třema měsícema a kouskem fakt byla trochu naivní. Už jenom proto, že poslední tři měsíce definitvně neutekly jako voda, dokonce bych řekla, že to byly jedny z nejdelších měsíců vůbec.

Týdenní seance se zdály být nekonečné a přece skončily. Moje tělo je na tom o něco hůř a pevně věřím v to, že jakékoliv zboudilé zešílené buňky jsou na tom ještě hůř, že jsou na tom tak špatně, že už vlastně vůbec nejsou.


"Překvapilo mě, že jste se dostala až na konec," řekla mi moje doktorka při kontrole tejden před posledním rande s chemoškou, "hodně lidí těhle dvanáct kol nedokončí." "Řekla jste tehdy dvanáct, tak to bude dvanáct, kdybyste řekla dvacet, tak jdu na dvacet." Odpověděla jsem já s překvapením v hlase. Po pravdě by mě ani nepadlo, že bych nedokončila doporučenou dávku. Moje alergická reakce na jeden komponent chemoterapie mi ukázala, že nic není jednoduchý a každý tělo reaguje jinak. Moje reakce pálení žil mi zase ukázaly, že ani náhražka původní chemošky není tak jednoduchá.
"Chemoterapie je svinstvo, ale zachraňuje životy." To zase říká moje máma. Ona prostě ví jak to perfektně rozříznout.

Můj poslední den chemoterapie pršelo, pršelo jako o život a určitě to pršelo štěstí to je jasný!






Komentáře

  1. Máte to za sebou. Přeji, aby před vámi bylo teď to lepší. Lepší rande, lepší zdraví, lepší všechno.
    Držím palce i nadále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tuhle část mám opravdu za sebou a ani se mi tomu nechce věřit. Moc děkuju!

      Vymazat
  2. Jasně že štěstí.....držím všechny palce.

    OdpovědětVymazat
  3. Statečně za sebou. protože Aničko, byla jsi opravdu statečná a teď budou jen lepší zítřky :-) - to navazuju na ty tvoje slogany. Hezké dny.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá mámo za vodou - jsi statečná, obdivuji tě a držím vám všem palce - jste báječná rodinka. Teď už bude jenom líp. Moc zdravím za velkou louži. Iva

    OdpovědětVymazat
  5. Tak a teď už bude líp :-) držím palce, ať se dáš rychle dokupy...

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem ráda, že už to máte za sebou! Teď už snad bude jen líp :-)
    Možná Vám pomohla mámina řepová kůra :-D
    Jarka

    OdpovědětVymazat
  7. Držím palce za velkou louži.Jste bojovnice a ten déšt smyl určitě jen jednu etapu,aby mohly přijít nové,pohodové a navždycky zdravé dny...Dávejte na sebe pozor a ať je vám už jen den ode dne líp...H.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně