Poslední rande s chemoškou

Jo, jo jasně poslední bitva vzplála a kupředu levá zpátky ni krok a kdo chvíli stál již stojí opodál..tohle všechno tak krásně popisuje můj vztah k poslední chemošce. Mám kliku, že budovatelé měli tak krásně napsaný slogany.

Už je to tejden a pár dní, co jsem měla poslední rande s chemoškou, ano, dala jsem jí vale a kopačky a košem a poslala jí do háje. Prostě jsem ukončila jeden vztah a konečně Amíka podvádět donekonečna se mi taky nechtělo.

Všechny tyhle srandičky jsou super, ale pravdou je, že jsem tejden a kousíček bez chemošky. Oficiálně nerandím a přenesla jsem se přes to.

Po třech měsících a dvou tejdnech jsem měla pátek bez toho, aniž bysme museli s Amíkem vstávat v šest ráno a pospíchat do nemocnice na odběr krve a následnou chemoterapii. Nebudu lhát, ne, nebylo mi to líto, ne, neměla jsem pocit, že musím rychle někam utíkat, ne, nechybělo mi to. Připadalo mineuvěřitelný, že tahle část našeho života je za náma. Psát o tom, že si přeju, aby se randění s chemoškou už nikdy neopakovalo vlastně ani nemá cenu.

Vzpomínám si na první schůzku s mojí onkoložkou na to, jak přišel Amík domů a říká: "Mluvil jsem s doktorkou a mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu, kterou chceš slyšet jako první?" To bylo tehdy někdy v zimě, někdy před operací, v době, kdy jsem nemohla zvednout telefon s neznámým číslem a odmítala jsem mluvit s dokotorama, v době, kdy moje přes telefon se dozvěděná diagnoza rakoviny prsu byla ještě moc čerstvá, v době, kdy Amík musel vyřizovat všechny zdravotní telefony. "Tu špatnou, tu chci slyšet jako první," řekla jsem se staženým žaludkem. "Budeš definitivně potřebovat chemoterapii," povídal Amík se slzama v očích, "ale douhodobě to vypadá dobře," snažil se mě uklidnit s takovým divným obličejem."

A jaký to bylo? Moje chemoterapie nebyla tak strašná jako ve filmech. Neseděla jsme nad záchodovou mísou, nezvracela jako o život, dokonce jsem ani jednou neomdlela a krev z nosu mi tekla jenom dvakrát. Bylo a ještě chvilku mi bude na nic. Tělo mám definitivně oslabený, krev mizernou, vlastně jsem teď anemická a mám takovou tu krásnou bílou barvu v obličeji, na kterou nepotřebuju žádnej perfektní bělící krém. Klouby a kosti mě taky bolí, no aspoň vím jak se budu cejtit až mi bude o čtyřicet let víc. Jako trénink na důchod to teda jde.

"Budete potřebovat dvanáct kol týdenní chemoterapie," informovala mě moje onkoložka na první schůzce. "Při vašem typu nádoru a rakoviny se zjistilo, že tenhle typ chemoterapie a tahle častnost ač možná náročná je to nejlepší." Tehdy jsem si v duchu říkala: "Něco jako první trimestr. To dám, to nic není, tři měsíce mi těhotenství taky utekly rychle." Naivní? Asi ano, asi jsem tehdy před třema měsícema a kouskem fakt byla trochu naivní. Už jenom proto, že poslední tři měsíce definitvně neutekly jako voda, dokonce bych řekla, že to byly jedny z nejdelších měsíců vůbec.

Týdenní seance se zdály být nekonečné a přece skončily. Moje tělo je na tom o něco hůř a pevně věřím v to, že jakékoliv zboudilé zešílené buňky jsou na tom ještě hůř, že jsou na tom tak špatně, že už vlastně vůbec nejsou.

"Překvapilo mě, že jste se dostala až na konec," řekla mi moje doktorka při kontrole tejden před posledním rande s chemoškou, "hodně lidí těhle dvanáct kol nedokončí." "Řekla jste tehdy dvanáct, tak to bude dvanáct, kdybyste řekla dvacet, tak jdu na dvacet." Odpověděla jsem já s překvapením v hlase. Po pravdě by mě ani nepadlo, že bych nedokončila doporučenou dávku. Moje alergická reakce na jeden komponent chemoterapie mi ukázala, že nic není jednoduchý a každý tělo reaguje jinak. Moje reakce pálení žil mi zase ukázaly, že ani náhražka původní chemošky není tak jednoduchá.
"Chemoterapie je svinstvo, ale zachraňuje životy." To zase říká moje máma. Ona prostě ví jak to perfektně rozříznout.

Můj poslední den chemoterapie pršelo, pršelo jako o život a určitě to pršelo štěstí to je jasný!