Pohotovost aneb když se romantika povede

Včera jsme se s Amíkem rozhodli, že se potřebujem uvolnit a trochu odreagovat. Koupila jsem dvě láhve bílýho vína, Amík si koupil čtyři plechovky svýho oblíbenýho kyselýho piva, mini chlapík se s dekou, nočníkem, dvouma usínáčkama, knížkou a flaškou s pitím přestěhoval na noc k babá do postele a romantickej večer mohl začít.

V půl devátý večer jsme si lehli k televizi našli film s Tomem Hanksem, uvelebili jsme se a za deset minut zjistili, že ten film co se nám docela začíná líbit vypadá jako, že Tom Hanks má rakovinu. Našli jsme druhej film, Amík si dal třetí pivo, já druhou skleničku vína a začali se koukat na Tima Burtona a jeho Sirotčinec slečny Peregrinový, tak jako rakovinu tam nikdo nemá, ale zase je to anotace na holokaust. No nic, film jsme další nehledali. Amík za deset minut usnul. V půl jedenáctý přišla máma, mini chlapík zrovna usnul, nevím proč, ale přitom sdělení držela v ruce sklenici ginu s tonikem. Amík chrápal, ale zase se u toho tulil.

Sirotčinec skončil, Amíka jsem vzbudila, šel na záchod, najednou rána. Vběhla jsem do koupelny a tam Amík na hlavě se mu akorát rozšklebovala rána jako prase. On sebou normálně švihnul, praštil se o poličku a rozčísl si hlavu. Já po třech skleničkách vína, úplně dizorientovaná jsem mu začala cpát led a obvaz na hlavu, led na krk. Amík úplně zelenej. Doběhla jsem pro mámu. Rozhodli jsme se, že je to na pohotovost a možná šití. Zavolala jsem auto, byla půlnoc.

Jedna z krás města, který nikdy nespí je, že i o půlnoci může bejt zácpa. Amík dostává barvu a já jí ztrácím, když sleduju jak náš děsně milej a o uklidnění se snažící šofér leží na volantu a vypadá jak když si zapomněl brejle na dálku. Volant držel tak křečovitě jako já, když jsem na jízdě v autoškole zapomněla svoje brejle na dálku a ani úpěnlivý volání mýho učitele, "dívejte se do dálky, cesta vás povede," mě od krajnic neodvedla.

Dojeli jsme na pohotovost. Po dohodě s Amíkem jsme ve čtvrt na jednu zavolali jeho rodičům. Měli radost, si oddechli, že to není nic horšího. Jsem na sebe pyšná po všech svých nedávných oznánemích od doktorů jsem se to už naučila a moje "jsme na pohotovosti, ale Jordan nomálně mluví a chodí," je myslím uklidnilo, nejsem blbá a nezačala jsem typicky doktorským, "máte minutku si teď promluvit?"

Na pohotovosti jsme nejdřív vyplnili dotazníky, všechno jsem podepsala za něj, jsem koneckonců manželka a ta má sakra nějaký práva. Amík si šel sednout. Sedíme asi tak půl hodiny, klika, že se Amíkovi to krvácení zastavilo, jinak by už bylo po něm, je vidět, že můj připleskej obvaz dělá dobrou práci. Otevřou se dveře, vejde těhotná holka s mámou, ze dveří se vyvalí neuvěřitelně tlustej sestrák. "Praskla vám voda?" Křičí asi nahluchlej tlusťoch. Holka nic, se dívám a vypadá, že má kontrakce a do řeči jí moc není. "Praskla vám ta voda?" Holka kejvne. "Je připravená, praskla jí voda," oznamuje sestrák nevím komu. Holka je odvezená a o další vzrušení se už stará jenom děsně hlasitá televize nad náma, která vysílá záznam z vyšetřování Trumpa, asi aby to čekajícím lidem zvedlo náladu.

Najednou se ozve naše jméno. Definitivně jdem. Zavedou nás dovnitř za příjmový okýnko. Amík si sedne, já stojím, to je jednou změna. Přijde týpek, kterej defintivně anglicky asi mluví. Měří tlak a teplotu. Tlak změří, ale u teploty to nějak nejde, mašinka začíná divně pípat a žloutne. Amík jí rozbil je to jasný. Týpek pokrčí ramenama a jde pryč, za chvilku se pípání vypne. "Jste pil něco studenýho, že jo?" Řekne týpek a teplotu doměří. S Amíkem se na sebe díváme a mírně se začínáme bát, kam jsme se to dostali. Jdem do další místnosti, děsně milá sestra. "Tak co jak se vám to stalo?" "Jsem nedávno začal brát antidepresiva, dal si čtyři piva a taky trochu trávy." "Ehm, ehm," začne se chechtat sestra. "A jak vám ty prášky pomáhají?" vyptává se dál zvědavá sestra. "No, tak zatím moc ne, ale měli jsme teď tak trochu komlipkovanou situaci tak asi to ještě potrvá." "No, já jen, že byhc taky něco potřebovala a ptám se na doporučení." Usmívá se dál děsně milá sestřička. Po vyjmenování historie a zjištění, že nebyl v bezvědomí nás přesuují dál a my se dostáváme až dovnitř pohotovosti.

Jasně vidím, že tvůrci seriálu "Pohotovost" čerpali z reálnýho života. Už od vchodu na pohotovost jsem viděla dva George Clooney a minimálně jednu love story, k tomu pět postřelenejch lidí a jednoho Doktora House. Je to prostě přesně jako v televizi.

Vešli jsme dovnitř všude ty klasiky americký plenty, v jednom rohu ortodoxní židovská rodina, před jejich plentou leží na lůžku feťák, kterýho asi dvacetkrát vyvolávali při našem příchodu, zjevně neslyšel. Posazují nás do rohu na místa zrovna uvolněný čínskou rodinou. "Měla bys jet domů, pořád ještě nejsi stoprocentní," povídá Amík po porozhlédnutí kolem. Najednou se objeví tchán s tchyní. "Odvezu tě domů, " říká tchýně. "Tady to bude na dlouho," vytahuje tchán rozečtenou knížku. Nechávám Amíka v něžný péči jeho otce a vděčně jedu domů. Je půl třetí ráno.

Amík dorazil něco po čtvrtý, ránu mu jenom zalepili, udělali scan hlavy a poslali domů. Jo jo, někdy se ta romatika a uvolnění fakt povede.

Fotky nemám, nestihla jsem fotit a Amík prej vypadá jako pako s tím flastrem na hlavě.