Přeskočit na hlavní obsah

Radiace dostala kopačky

Poslední radiace
Je to tady moje randění s radiací je u konce. Je konec, je konec dennímu dojíždění a osvicování prsu radiačními paprsky. Je konec, je konec sezení v čekárně. Je konec, je konec převlíkání se do modrýho županu. Je konec, je konec mazání se krémem proti radiačním spáleninám.

Celkově jsem měla šestnáct dávek radiace zaměřené na celé prso, na sterilizaci celé prsní tkáně. Ležela jsem na zádech, ruce za hlavou a dívala se na radiační mašinu polepenou dětskýma nálepkama, jedna z těch nálepek byla fotka dvou smějících se asi sedmiletých holčiček. Tyhle nálepky si tam dávali pediatričtí pacienti, aby se měli na co dívat během radiační terapie.

Poslední čtyři dávky byly cílené. Cílené do oblasti nádoru. Terapeutka mi namalovala krásný kroužek, obrys násady na radiačním přístroji. Násady bez nálepek a usměvavých dětských obličejů. Násady, která vypadala jako z filmu o radiačním paprsku, který spálí na co přijde.

Moje nový já, já který je jiný a přece stejný

Je konec, konec, konec. Po radiaci zůstala spálenina, která se pomalu hojí, svítí červeně a bolí uvnitř prsu. Musím říct, že takový ozáření musí bolet jako prase. Myslím na likvidační dělníky v Černobylu a nechce se mi věřit, že měli na sobě jenom kapesník přes pusu a montérky.

Moji

Je konec, řekla bych sláva a hurá, ale sedím na židli, kde do mě pomalu kape půlhodinová infuze léku. Léčba pokračuje. Pokračuje dál, ale už ne v tak intenzivním tempu. Mám teď jednou za tři týdny infuzi, vypočítané je to tak do ledna. Začnu brát denně prášky, které mě nejspíš přivedou do předčasné menopauzy. "Stejně bys jí projít musela, tak jako tak." Veselí mě Amík. "Hele já o tom ani nevěděla," uklidňuje mě máma a vzpomíná na svoji menopauzu, "nějaký návaly horka? Pokud budeš po mě, tak to nic není." Povídá vesele. Zapomíná, ale na to, že dva roky chodila v zimě v tričku s krátkým rukávem a topení otvírala, jen pokud teplota klesla pod mínus třicet. To musím říct Amíkovi, bude rád, že ušetříme za topení, ale hlavně aby nám nezmrznul mini chlapík.

Dojetí a proč ne?
Myslím na to, že je konec, že zítra je pondělí, kdy nebudu muset do nemocnice, zatímco si přikládám na prso chladící gelový polštářek, který má na sobě napsáno "RadiaGel." Moje spálenina se zahojí a i kdyby se prso srazilo, jak mě varoval radiolog před jedním z těch úžasných vedlejších účinků, tak to nevadí, aspoň se mi velikostně dorovná k tomu levýmu, menšímu. "Ne, díky o plastice uvažovat nebudu. Nejsem cvok. Jedna operace mi stačila!" Odpovídám doktorovi, který povídá něco o tom, že některé ženy to zmenšení řeší operací.

Radiace skončila ve čtvrtek ráno poslední dávkou. Zazvonila jsem na zvonec, během čehož mě přepadla stydlivost ať už z jakýhokoliv důvodu a vytryskly mi slzy. Terapeuti kolem se rozzářili a začali mi tleskat, já poděkovala a prchla. Prchla do šatny, kde jsem se musela uklidnit.

Zazvoň na tenhle zvonec, třikrát a silně, tak aby jeho zvonění jasně řeklo : Moje léčba je u konce,  tenhle závod je odběhnut a já jdu dál."

Odpoledne jsem byla zpátky, kde jsem začala, u své chirurgině (ten ženský tvar zní tak krkolomně) v ordinaci. Jizvy se mi i přes ozařování hojí a já se s ní uvidím zase za půl roku, kdy půjdu na mamogram a ultrazvuk. Půl roku, to je zjevně doba, kdy se s ním mám vídat. Naposledy jsem jí viděla před půl rokem, před půl rokem, během kterého jsem měla chemotrapii, chemoterapeutickou alergickou reakci, vypadaly mi vlasy, obočí. Půl rok během kterého jsem byla pálená radiací a zjistila jsem, že se tohle všechno ač to zní tak děsně přece dá zvládnout. Půl rok během kterého rčení: "Co tě nezabije, to tě posílí," nabralo, ale úplně jiný grády.

Radiační spálenina, moje nevypadá tak strašně



Komentáře

  1. Aničko, držím palce. Jste statečná a ušla jste kus cesty. Věřím, že teď už bude jen líp a líp.

    OdpovědětVymazat
  2. Aničko, skvělý, že to máš za sebou a věřím, že tvůj velký optimismus pomáhá uzdravení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem ráda, že už mám alespoň tuhle část za sebou! A teda nazývat mě optimistkou..to se mi líbí, já jsem se vždycky považovala spíš za cynika :-D

      Vymazat
    2. Já jsem taky cynik a zároveň optimista :-) To se myslím nevylučuje.

      Vymazat
  3. Aničko, já ti gratuluji a taky tiše tleskám :-) A dál?: ZDRAVÍ, to ti přeji z celého srdce :-) Ivana

    OdpovědětVymazat
  4. Gratuluju a držím palce! :) Je super, že tohle máte za sebou. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  5. Moc Vam gratuluju ..!! Sleduju Vas na MK a klobouk dolu ..!!! Jste statecna a velka bojovnice ..!! Jste uzasna ....

    OdpovědětVymazat
  6. I mě přepadlo dojetí, jsi úžasná, obdivuhodná !!!! ...Dovoluji si tykat, protože jsem starší :-)))
    Moc Ti držím pěsti a přeji pevné zdraví a už jen samé štěstí, lásku a radost !
    Jsi krásná ženská! Zdravím z Českého ráje, Radka

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně