Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme chovali motýly


Motýl v kleci
"Mamá, wun, wun!" Ječel na mě mini chlapík na začátku dubna ode dveří školky a tahal mě za ruku dovnitř. "Mamá wun!" Tak běžet se mi nechtělo, ale do třídy jsem se zatáhnout nechala. "Mamá, look butterfly cage!" Pokračoval rozvášněnej mini chlapík. Učitelky se smály zatímco mi mini chlapík ukazoval síťovou klícku s motýlama. "Mamá, mamá I want it too!" Při pohledu na jeho nadšený výraz a upocenou tvářičku mi bylo jasný, že jsme v háji a já budu muset sehnat motýly. "Nebojte motálí housenky se dají koupit přes internet." Utěšovala mě jedna z učitelek, když viděla můj váhavý výraz. "Teda ani jedno z dětí nebylo tak nadšený z našeho projektu jako tady Jesse." "A jak dlouho to tak trvá, než se ti motýli vylíhnou?" Ptám se s poměrně úděsným výrazem já. "Tak pár týdnů a to je všechno." odpověděla smějící se učitelka. Mini chlapík sledoval naši výměnu s očima jako talíře a kdykoliv jeho pohled zabloudil ke kleci s motýlama celý jeho malý tělo se zachvělo nadšením. Náš osud byl zpečetěn.



Mini chlapík se přiřítil domů. "Babá, daddy I want butterfly cage!" Amík i moje máma se na mě nechápavě zadívali zatímco mini chlapík nepřestával brebentit o motýlech. "To musíme koupit. Takhle nadšenýho jsem ho ještě neviděl." Povídá Amík zatímco moje máma utírala mini chlapíkovi pot z čela.  Našla jsem doporučené stránky a objednala motýlí síť a dvě krabičky housenek. "Pane bože ono to má přijít za tři až pět dní." Povídám se strachem Amíkovi. "To nevydržíme." "No hlavně, aby to došlo a nebylo to jako v Čechách, to by taky mohla přijít pátá generace motýlů a ne krabička housenek. " Přidala se cynicky moje máma. "To dojde, nesýčkuj," otočila jsem se na ní já.



Motýli, teda housenky,  přišli za tři dni. "Uff, už jsou tady," hlásila jsem s velikou úlevou Amíkovi. Amík se usmál a ten jeho výraz mluvil za všechno. Mini chlapík totiž na housenky nezapomněl, tak jak v to doufal Amík. Naopak, jeho zoologické nadšení se stupňovalo, usínal a budil se slovy "butterfly," a každý večer si před spaním počítal kolik ještě nocí, než se housenky konečně stanou součástí naší rodiny.


Dvě krabičky plazících se housenek se rychle zabydlely na našem jídelním stole. "Mně se zdá, že jsou nějaký malý," povídá první den máma. Housenky, ale rostly rychle a tím úměrně se zmenšoval náš apetit. Jediný nadšenec byl náš malej zoolog. Housenky rostly a rostly. "Teda jak mi nic nevadí, tak tohle je teda kekel," vyjádřila naše myšlenky moje máma." "Hele jak dlouho, že ti říkali, ve školce, že to bude trvat než budeme mít ty motýly," ptal se skoro po měsíci poměrně zoufale Amík. Tak ty dva týdny se protáhly na měsíc a něco.

"Mamá, už visí, koukej jak visí," řval nadšeně mini chlapík jednoho rána. "Hurá, hurá, hurá!" volali jsme s Amíkem. "Honem jdi probudit babá," dodal Amík škodolibě při pohledu na hodinky ukazující šestku. "Babá, koukej takhle visí," lehal si mini chlapík na zem s nohama nad hlavou. Housenky se konečně začínaly kuklit. "Tak teď už jenom pár dní a můžeme je propustit," poovídám nadšeně. 


Pár dní se protáhlo na dva týdny. Koho by napadlo, že ty kukly budou tak dlouho trvat. "Hlavně, aby se nějaký vylíhly," povídá jednoho rána se strachem v hlase Amík a já s ním při pohledu na visící nehýbající se kukly musela zděšeně souhlasit. "No, daddy, no, I have butterflies, skoro, mamá," přidal se zděšeně mini chlapík.

Kukly se slitovaly a za pár dní strachu, kdy je mini chlapík každých pět minut kontroloval, se přeci jen čtyři motýli vylíhli. "Paráda, takže měsíc a půl čekání a máme čtyři motýly, " prohodil nad motýlí klecí Amík. Motýli v klaci poletovali za bezmezného nadšení malého zoologa, který se každý ráno budil s výkřikem:"motýly!!"



Motýlí klec stála na stole ještě pár dní a pak se mini chlapík rozhodl, že je vypustíme ven. Za vakotu foťáků mini chlapík slavnostně otevřel síť a motýli vyletěli. Teda nevím, jestli jsme je náhodou neměli nejdřív učit jak přežít v divočině brooklynskýho dvorku, ale snad tu děsivou bouřku a dvoudenní slejvák nějak zvládli.

Mini chlapík přišel s tím, že by chtěl pulce neb stejná firma, která prodává housenky prodává i pulce. My se mu to snažili zatajit, ale jak se zdá tak marně. Ta učitelkave školce, která si tak ráda povídá s mini chlapíkem mu to práskla. 

Dneska dal do motýlí klece brouka, kterýho přitáhl ze dvorku. Nevím, brouci a pulci, zlatý housenky.



Komentáře

  1. Koukám, že jsem na tom podobně :-)))) https://ladytattooch.blogspot.cz/2016/04/mame-doma-entomolozku.html

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou