Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme chovali motýly


Motýl v kleci
"Mamá, wun, wun!" Ječel na mě mini chlapík na začátku dubna ode dveří školky a tahal mě za ruku dovnitř. "Mamá wun!" Tak běžet se mi nechtělo, ale do třídy jsem se zatáhnout nechala. "Mamá, look butterfly cage!" Pokračoval rozvášněnej mini chlapík. Učitelky se smály zatímco mi mini chlapík ukazoval síťovou klícku s motýlama. "Mamá, mamá I want it too!" Při pohledu na jeho nadšený výraz a upocenou tvářičku mi bylo jasný, že jsme v háji a já budu muset sehnat motýly. "Nebojte motálí housenky se dají koupit přes internet." Utěšovala mě jedna z učitelek, když viděla můj váhavý výraz. "Teda ani jedno z dětí nebylo tak nadšený z našeho projektu jako tady Jesse." "A jak dlouho to tak trvá, než se ti motýli vylíhnou?" Ptám se s poměrně úděsným výrazem já. "Tak pár týdnů a to je všechno." odpověděla smějící se učitelka. Mini chlapík sledoval naši výměnu s očima jako talíře a kdykoliv jeho pohled zabloudil ke kleci s motýlama celý jeho malý tělo se zachvělo nadšením. Náš osud byl zpečetěn.



Mini chlapík se přiřítil domů. "Babá, daddy I want butterfly cage!" Amík i moje máma se na mě nechápavě zadívali zatímco mini chlapík nepřestával brebentit o motýlech. "To musíme koupit. Takhle nadšenýho jsem ho ještě neviděl." Povídá Amík zatímco moje máma utírala mini chlapíkovi pot z čela.  Našla jsem doporučené stránky a objednala motýlí síť a dvě krabičky housenek. "Pane bože ono to má přijít za tři až pět dní." Povídám se strachem Amíkovi. "To nevydržíme." "No hlavně, aby to došlo a nebylo to jako v Čechách, to by taky mohla přijít pátá generace motýlů a ne krabička housenek. " Přidala se cynicky moje máma. "To dojde, nesýčkuj," otočila jsem se na ní já.



Motýli, teda housenky,  přišli za tři dni. "Uff, už jsou tady," hlásila jsem s velikou úlevou Amíkovi. Amík se usmál a ten jeho výraz mluvil za všechno. Mini chlapík totiž na housenky nezapomněl, tak jak v to doufal Amík. Naopak, jeho zoologické nadšení se stupňovalo, usínal a budil se slovy "butterfly," a každý večer si před spaním počítal kolik ještě nocí, než se housenky konečně stanou součástí naší rodiny.


Dvě krabičky plazících se housenek se rychle zabydlely na našem jídelním stole. "Mně se zdá, že jsou nějaký malý," povídá první den máma. Housenky, ale rostly rychle a tím úměrně se zmenšoval náš apetit. Jediný nadšenec byl náš malej zoolog. Housenky rostly a rostly. "Teda jak mi nic nevadí, tak tohle je teda kekel," vyjádřila naše myšlenky moje máma." "Hele jak dlouho, že ti říkali, ve školce, že to bude trvat než budeme mít ty motýly," ptal se skoro po měsíci poměrně zoufale Amík. Tak ty dva týdny se protáhly na měsíc a něco.

"Mamá, už visí, koukej jak visí," řval nadšeně mini chlapík jednoho rána. "Hurá, hurá, hurá!" volali jsme s Amíkem. "Honem jdi probudit babá," dodal Amík škodolibě při pohledu na hodinky ukazující šestku. "Babá, koukej takhle visí," lehal si mini chlapík na zem s nohama nad hlavou. Housenky se konečně začínaly kuklit. "Tak teď už jenom pár dní a můžeme je propustit," poovídám nadšeně. 


Pár dní se protáhlo na dva týdny. Koho by napadlo, že ty kukly budou tak dlouho trvat. "Hlavně, aby se nějaký vylíhly," povídá jednoho rána se strachem v hlase Amík a já s ním při pohledu na visící nehýbající se kukly musela zděšeně souhlasit. "No, daddy, no, I have butterflies, skoro, mamá," přidal se zděšeně mini chlapík.

Kukly se slitovaly a za pár dní strachu, kdy je mini chlapík každých pět minut kontroloval, se přeci jen čtyři motýli vylíhli. "Paráda, takže měsíc a půl čekání a máme čtyři motýly, " prohodil nad motýlí klecí Amík. Motýli v klaci poletovali za bezmezného nadšení malého zoologa, který se každý ráno budil s výkřikem:"motýly!!"



Motýlí klec stála na stole ještě pár dní a pak se mini chlapík rozhodl, že je vypustíme ven. Za vakotu foťáků mini chlapík slavnostně otevřel síť a motýli vyletěli. Teda nevím, jestli jsme je náhodou neměli nejdřív učit jak přežít v divočině brooklynskýho dvorku, ale snad tu děsivou bouřku a dvoudenní slejvák nějak zvládli.

Mini chlapík přišel s tím, že by chtěl pulce neb stejná firma, která prodává housenky prodává i pulce. My se mu to snažili zatajit, ale jak se zdá tak marně. Ta učitelkave školce, která si tak ráda povídá s mini chlapíkem mu to práskla. 

Dneska dal do motýlí klece brouka, kterýho přitáhl ze dvorku. Nevím, brouci a pulci, zlatý housenky.



Komentáře

  1. Koukám, že jsem na tom podobně :-)))) https://ladytattooch.blogspot.cz/2016/04/mame-doma-entomolozku.html

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

Jak jsme prali aneb život klasickýho newyorčana

Klasická prádelna zevnitř Občas mívám takovej moment, na kterej se pak dívám zpětně a řikám si: "Pane bože, já jsem byla takovej vůl!" Je to většinou moment, kdy mi ostatní kolem tvrdí, že to co tvrdim je hovadina, ale já si stojím za svym a vím, že mám pravdu. No a pak si na ten moment vzpomenu a je to tady. Jeden takovej moment si úplně jasně pamatuju. Tchýně, kromě toho, že na první pohled nenáviděla náš byt ještě měla chytrý otázky jako: "A kde tady budete prát? Čekáte dítě a až se narodí, tak budete prát pořád!" Já i Amík:" Hele to je v klidu prádelna je tady za rohem." Já ještě dodávám s takovym tim super pocitem hrdinky filnu: "Aspoň konečně budeme žít jako pravý newyorčani!" Ten znechucenej výraz, kterej na mě hodila tchýně, vypovídal za všechno. Já byla takovej vůl!!!!! Když jsem nadšeně oznámila svojí mámě, kde budeme bydlet, tak její první otázka kupodivu směřovala k praní. "Hele až se malej narodí, tak budeš prát, kde? &

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes