Máma za vodou

Tak už to mám za pár. Doslova! Zbývá mi jen dvě rande a bude to. Řekla bych to to letí, ale to bych kecala. Mám pocit, že naopak tohle randění s chemoškou je jedno z nejdelších v historii. Schůzky to byly, ne neřeknu hezký, ale ucházející, problém je, že ta novota se už trochu obnosila. Dokonce i ty děsně dramatický fotky z našich schůzek už nevypadají tak dramaticky. Naše sezení se prostě stala rutinou. Už to holt není co to bejvalo a tak si myslím, že je největší čas přestat. Lidi mě politovali, brácha se pozvracel, máma udělala kotle zelňaček, tchyně navařila tolik jídel, že nám mrazák praská ve švech a tak už jenom kvůli tomu je čas odejít. Ne, nechválím dne před večerem, přeci jenom dvě sezení mě čekají, ruce si pořád ještě meju při každý příležitosti do metra občas nosím roušku. Nechci, aby se mi to poslední rande oddálilo, ani o den. Jak je vidět jsem u konce, dokonce i vlasy mi začaly růst. Nejdřív se to projevilo obočím, hlavně tam, kde ho teda nechci a pak naj...

Náš první nepálskej trek začal taxíkem směr Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje.  Tak mohli jsme to jít pěšky, ale zase jsme to nechtěli hned na začátku přepálit. Zvlášť když se vzalo v úvahu, že těch 25 km z Bachtapuru mělo převýšení něco přes 1000 metrů. Tak fyzičku jsme měli celkem nulovou, to zase jo. Na Himaláje jsme oba byli natěšení jako blázen. Tajně jsem doufala, že uvidíme i Nangat Parbat, když o tom člověk slyší celý dětství, tak by to taky rád viděl no ne? Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje. Výhledy tam byly nádherný, člověk si připadal strašně malej. Hotel ve kterým jsme přespali se opravdu jmenoval výstižně "At the end of the universe" a opravdu se tak chvilkama člověk i cítil. Pohled na Himaláje  Přivstali jsme si a viděli svítání. Ano, kýčovitě to vypadalo, ale jak to může bejt kýč, když to udělala příroda?  Ručně praný hotelový prostěradla, to sluníčko to fakt vybělí Po zhlídnutí svítání nad Himalájema, ...

Macesy na sederovém stole Minulý týden se slavil Pesach, jeden z nejdůležitějších židovských svátků, který připomíná ůtěk Židů z egyptského otroctví a jelikož během tohohle útěku neměli lidé čas si nechat vykvasit chleba, jí se matza, nekvašené placky. Taky se jí ale úplně všechno nekvašené a všechno kvašené se musí dostat z domu a to doslova. Hon za kvašenými věcmi se stává šílenstvím, obrátit všechny kapsy, uklidit gauče, umýt všechno čeho se cokoliv kvašené dostalo do kontaktu, ano kliky, knížky, šuplíky. Taková příprava v některých domácnostech trvá klidně měsíc. Doufám, že tyhle domácnosti nemají doma Amíka a mini chlapíka, ti by měli zakázáno se na jídlo doma jenom podívat. Za kvašené se ale považuje všechno, co se dotekem vody mění na velikosti, takže i fazole, hrách nebo čočka jsou zakázané pojídat po osm dní, na pivo pak může člověk rovnou zapomenout. Tak to je Pesach, svátek úklidu a jídla. Taky my jsme slavili. Slavili jsme první Pesachovej večer tvz. Seder, což he...

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní. Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda až do pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fu...

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny. Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře. Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozho...

Takže minulým pátkem jsem se přehoupla do druhý polovice chemoškový léčby.  Sedm za mnou, pět přede mnou. Jak to známe z lyžáků nejtragičtější je třetí den, tedy den půlicí, den kdy se vyráží na běžky. Na běžky jsem nešla, na chemošku jo. Jen mám pocit, že je moje tělo čím dál tím víc unavený. Dva dny po přelomový dávce sedím jako zbitá na gauči. "Seš jako Rocky," říká mi povzbudivě Amík. "Fakt, úplně jako Rocky. Ten taky musel vydržet dvanáct kol." "Jako Rocky řikáš? Tak to není špatný." Potěšeně na to já. Amík začíná broukat úvodní melodii Rockyho a mě se v hlavě honí představa nasvalenýho Silvestra jak to nandavá levým a pravým hákem tomu mrchoňovi v ringu. "Fakt! Podívej, dvanáct kol a teď třeba vypadáš dost zbitě, ale seš silná prostě jako Rocky." Rozjíždí Amík vesele svoje perfektní přirovnání mojí chemošky k americký klasice. Já začínám tak trochu hopsat na špičkách, přesně tak lehce jako Rocky a předstírám pěsťovej zápas...á kno...

Konečně mohu s pýchou prohlásit, že náš mini chlapík mluví, mluví ve větách a mluví ve dvou jazycích. Ano, netajím se tím, je geniální. Dokáže hravě složit větu ve dvou jazycích najednou a jeho nadšená matka mu opravdu rozumí. Sice zatím převážně jako jediná z okolí, ale kdo by se páral detailama. Mini chlapík je nejen geniální, ale je to i rozenej lingvista. Vytváří nový a ještě lepší slova. Jeho největší hitovkou je "Hirebaba" (vyslovovat prosím jako anglický fire ale s h na začátku).  Zde se musím pochlubit, neb jako nadmutá a pyšná matka stojím tak trochu ve vší skromností za vznikem tohoho lingvistického skvostu. Moje máma dala loni mini chlapíkovi úžasnou ilustrovanou knihu, ve které se fantazii meze nekladou, můžete si totiž k obrázkům domyslet celej příběh. Mini chlapík hned tento literární klenot pojal za oblíbence a já jako jeho matka se pustila do vymejšlení příběhů. Obvzváště nás tam uchvátila jedna dvoustrana, kde je požár obytného domu, vynášení lidí...