Máma za vodou

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou...

Motýl v kleci "Mamá, wun, wun!" Ječel na mě mini chlapík na začátku dubna ode dveří školky a tahal mě za ruku dovnitř. "Mamá wun!" Tak běžet se mi nechtělo, ale do třídy jsem se zatáhnout nechala. "Mamá, look butterfly cage!" Pokračoval rozvášněnej mini chlapík. Učitelky se smály zatímco mi mini chlapík ukazoval síťovou klícku s motýlama. "Mamá, mamá I want it too!" Při pohledu na jeho nadšený výraz a upocenou tvářičku mi bylo jasný, že jsme v háji a já budu muset sehnat motýly. "Nebojte motálí housenky se dají koupit přes internet." Utěšovala mě jedna z učitelek, když viděla můj váhavý výraz. "Teda ani jedno z dětí nebylo tak nadšený z našeho projektu jako tady Jesse." "A jak dlouho to tak trvá, než se ti motýli vylíhnou?" Ptám se s poměrně úděsným výrazem já. "Tak pár týdnů a to je všechno." odpověděla smějící se učitelka. Mini chlapík sledoval naši výměnu s očima jako talíře a kdykoliv jeho pohled ...

Pesachový stůl A u nás probíhá svátek nekvašenosti a svátek jídla, jara a zkrátka Pesach. Ne, necídila jsem ani jsem neuklízela, ale musím říct, že by to ta naše okna docela potřebovala, stejně jako vyprat závěsy...může mi někdo říct, jestli je to v genech ta potřeba cídit a uklízet jakmile se přiblíží jaro a je úplně jedno, jestli se slaví Velikonoce, Pesach nebo jakýkoliv jarní svátek? Hádám, že tohle je asi spíš otázka pro ženy, protože třeba takovej Amík nemůže být víc v klidu a nějaký zaprasený okna ho ale vůbec netrápí. O Pesachu jsem tu už psala, ale tak pro každoroční rekapitulaci, je to svátek rychle udělanýho chleba a taky úprku Židů z egyptskýho otroctví. No a jelikož prchající otroci neměli kromě jinýho ani čas na zadělávání kvásku, místo toho jenom splácali mouku s vodou, čímž vznikly první macesy. V populárních antisemitských spiscích jsou macesy velice oblíbenou pochutinou, do které antisemité po století přidávali krev tu panen, tu novorozeňat většinou křesťanů obč...

Uzavírá se rok, pro mě, pro Amíka, pro všechny kolem nás. Náš rok, který trval 13 měsíců a pár dní. V sobotu jsem skončila s infúzema. Naposledy jsem seděla v infůzním křesle, naposledy jsem si nechala napíchnout žílu a čekala až do mě dokape nejdřív steroid, potom herceptine a nakonec to pěkně propláchne fyziologický roztok. Naposledy. Vzpomínám si na loňský leden a první schůzku s naší onkoložkou. "Nejdříve nasadíme dvanáct kol chemoterapie, která bude mít dvě složky. Dvanáct dávek bude s chemoterapií a bio léčbou herceptinem. Herceptin potom bude pokračovat i dalších dvanáct kol, to ale už nebude týdně, ale jednou za 3 týdny." Jak nevinně to tehdy znělo. Dvacet čtyři dávek, co to je? Rok, rok života, který nebyl lehký, ale byl to pořád život. Chodila jsem do práce, oslavili jsme mini chlapíkovi narozeniny, byli jsme na dovolený, chodila jsem nakupovat, vařili jsme, prostě to šlo dál. Jen naše myšlení se nasadilo do jinýho modulu, toho, kdy se dozvíte, že máte pot...

Tak tenhle článek píšu definitivně se zpožděním. Náš prosinec byl ve znamení urputné snahy přetlouct naše loňské vzpomínky něčím novým a lepším.  Vevnitř jsme já i Amík počítali každý den a byli rádi za každý překonaný mezník. Začátek prosince byl spojen s oslavou mých narozenin. "Hlavně si, prosím tě, nešahej na prsa!" Prosil mě napůl vážně Amík dva dny před mýma narozeninama. "To můžeš až bude po narozeninách, ne dřív." A referoval tak k mýmu loňskýmu dárku, který jsem nadělila nejen sama sobě, ale i celé rodině. Nakonec nás zachránil mini chlapík, který se rozhodl, že to nejsou jen moje narozeniny, ale že slavíme oba dva a k oslavě nutně potřebuje dort, svíčky a dárek. Měli jsme štěstí neb nás nenutil k uspořádání veliké narozeninové párty a stačila mu jen oslava malá, komorní, no jednou se zmínil o tom, že by chtěl mít: "Big haptoo party a friends." Dokonce i přidal sám sebe k oblíbenému narozeninovému hitu a tak jsme za zpěvu, "Happy birt...

Na Nový Rok o slepičí krok...ha ha ha, to jsem zvědavá jakej slepičí krok mi tenhle Novej Rok přinese. Poslední doubou jsem psaní zanedbávala, prostě mi to nešlo. Můj mozek vypověděl službu a odmítl spolupracovat. Od konce září se potýkám s prášky na potlačení tvorby hormonů a moje tělo si na ně ne a ne zvyknout. Už dvakrát jsem je musela vysadit a znovu nasadit po menší pauze. V obou případech to bylo kvůli mýmu psychickýmu stavu. Na pocit chřipky, bolest kloubů, kostí a návaly horka se dá zvyknout a koneckonců, prý to za pár měsíců snad zmizí úplně, ale ta hlava to je problém. Prostě se to na mě nějak všechno sesypalo, výročí nalezené rakoviny a znovuprožití těch dnů kolem k tomu všemu asi hodně přispělo. A tak se stalo, že na začátku prosince jsem se prostě psychicky složila. Ten den jsem nedokázala přestat brečet, slzy mi tekly, já se klepala a můj mozek nebyl schopnej utvořit souvislou myšlenku. Poprvý mi bleskla hlavou myšlenka na sebevraždu. Dívala jsem se do vody a přem...

Prahaaa Náš výlet do mé domoviny byl hitem, i teď po několika měsících po návratu vzpomíná mini chlapík na Prahu, ostatní města a obce České Republiky musí prominout, mini chlapík je přeci jen ještě malej a navíc napůl Američan, takže od něj nemůžete očekávat zázraky co se zeměpisné orientace týče. Musím říct, že sama jsem byla unešená tím, jak moc se změnila dětstká hřiště za posledních pár let, teda ono je možný, že to už je delší dobu, ale já tak nějak před těma čtyřma lety neměla tu potřebu jít prozkoumávat hřiště a pískoviště. Ve srovnání s New Yorkem u nás s Amíkem bodujou v naprostý převaze ty český místa pro děti. Takový ty lanový prolejzačky, to byla naprostá paráda, je fakt, že na začátku mini chlapík vyslověně trpěl tím, že to neuměl a všechny ty český děti tam lezly jak nic, ale po pár dnech se zapojil a bodoval taky. Jen jedno bych těm hřištím vytkla: "Matky, buďte trochu přátelštější, fakt, nemusíme bejt hned nejlepší kamarádky, ale takový to normální popovíd...