Máma za vodou

Uzavírá se rok, pro mě, pro Amíka, pro všechny kolem nás. Náš rok, který trval 13 měsíců a pár dní. V sobotu jsem skončila s infúzema. Naposledy jsem seděla v infůzním křesle, naposledy jsem si nechala napíchnout žílu a čekala až do mě dokape nejdřív steroid, potom herceptine a nakonec to pěkně propláchne fyziologický roztok. Naposledy. Vzpomínám si na loňský leden a první schůzku s naší onkoložkou. "Nejdříve nasadíme dvanáct kol chemoterapie, která bude mít dvě složky. Dvanáct dávek bude s chemoterapií a bio léčbou herceptinem. Herceptin potom bude pokračovat i dalších dvanáct kol, to ale už nebude týdně, ale jednou za 3 týdny." Jak nevinně to tehdy znělo. Dvacet čtyři dávek, co to je? Rok, rok života, který nebyl lehký, ale byl to pořád život. Chodila jsem do práce, oslavili jsme mini chlapíkovi narozeniny, byli jsme na dovolený, chodila jsem nakupovat, vařili jsme, prostě to šlo dál. Jen naše myšlení se nasadilo do jinýho modulu, toho, kdy se dozvíte, že máte pot

Tak tenhle článek píšu definitivně se zpožděním. Náš prosinec byl ve znamení urputné snahy přetlouct naše loňské vzpomínky něčím novým a lepším.  Vevnitř jsme já i Amík počítali každý den a byli rádi za každý překonaný mezník. Začátek prosince byl spojen s oslavou mých narozenin. "Hlavně si, prosím tě, nešahej na prsa!" Prosil mě napůl vážně Amík dva dny před mýma narozeninama. "To můžeš až bude po narozeninách, ne dřív." A referoval tak k mýmu loňskýmu dárku, který jsem nadělila nejen sama sobě, ale i celé rodině. Nakonec nás zachránil mini chlapík, který se rozhodl, že to nejsou jen moje narozeniny, ale že slavíme oba dva a k oslavě nutně potřebuje dort, svíčky a dárek. Měli jsme štěstí neb nás nenutil k uspořádání veliké narozeninové párty a stačila mu jen oslava malá, komorní, no jednou se zmínil o tom, že by chtěl mít: "Big haptoo party a friends." Dokonce i přidal sám sebe k oblíbenému narozeninovému hitu a tak jsme za zpěvu, "Happy birt

Na Nový Rok o slepičí krok...ha ha ha, to jsem zvědavá jakej slepičí krok mi tenhle Novej Rok přinese. Poslední doubou jsem psaní zanedbávala, prostě mi to nešlo. Můj mozek vypověděl službu a odmítl spolupracovat. Od konce září se potýkám s prášky na potlačení tvorby hormonů a moje tělo si na ně ne a ne zvyknout. Už dvakrát jsem je musela vysadit a znovu nasadit po menší pauze. V obou případech to bylo kvůli mýmu psychickýmu stavu. Na pocit chřipky, bolest kloubů, kostí a návaly horka se dá zvyknout a koneckonců, prý to za pár měsíců snad zmizí úplně, ale ta hlava to je problém. Prostě se to na mě nějak všechno sesypalo, výročí nalezené rakoviny a znovuprožití těch dnů kolem k tomu všemu asi hodně přispělo. A tak se stalo, že na začátku prosince jsem se prostě psychicky složila. Ten den jsem nedokázala přestat brečet, slzy mi tekly, já se klepala a můj mozek nebyl schopnej utvořit souvislou myšlenku. Poprvý mi bleskla hlavou myšlenka na sebevraždu. Dívala jsem se do vody a přem