Máma za vodou

Prahaaa Náš výlet do mé domoviny byl hitem, i teď po několika měsících po návratu vzpomíná mini chlapík na Prahu, ostatní města a obce České Republiky musí prominout, mini chlapík je přeci jen ještě malej a navíc napůl Američan, takže od něj nemůžete očekávat zázraky co se zeměpisné orientace týče. Musím říct, že sama jsem byla unešená tím, jak moc se změnila dětstká hřiště za posledních pár let, teda ono je možný, že to už je delší dobu, ale já tak nějak před těma čtyřma lety neměla tu potřebu jít prozkoumávat hřiště a pískoviště. Ve srovnání s New Yorkem u nás s Amíkem bodujou v naprostý převaze ty český místa pro děti. Takový ty lanový prolejzačky, to byla naprostá paráda, je fakt, že na začátku mini chlapík vyslověně trpěl tím, že to neuměl a všechny ty český děti tam lezly jak nic, ale po pár dnech se zapojil a bodoval taky. Jen jedno bych těm hřištím vytkla: "Matky, buďte trochu přátelštější, fakt, nemusíme bejt hned nejlepší kamarádky, ale takový to normální popovíd

Tak takhle mi o Halloweenu narostly vlasy Jo přesně ještě pořád se léčím, přiznám se otevřeně, že na tuhle nemoc se taky můžu vysrat, protože mě to už vážně přestává bavit. Mám za sebou dva měsíce tamoxifenu, jedno jeho týdenní vysazení a opožděnou reakci na moni biologickou léčbu. Já jsem vždycky věděla, že nejsem nejrychlejší, ale mít reakci na bio léčbu v říjnu, když ji beru od února, tak tohle asi trhá rekordy. To je dokonce mnohem pomalejší než, když mě napadlo řešení desetiminutovky za půl hodiny.  Moje bio léčba spočívá v kapačce jednou za tři týdny, měla bych to ukončit, někdy v lednu, doufejme tedy. No a takhle na začátku října si sedím v křesle, kapačka vesele kape, zvednu se a jdu domů. Druhý den ve 3 odpoledne si řikám:"sakra leze na mě chřipka." V půl čtvrtý si řikám:"Tak to je nějaká rychlá chřipka." No a v 6 už mi bylo tak blbě, že jsem sotva lezla a neříkala jsem si nic. Celou noc jsme měla horečky a bylo mi docela hodně blbě. Ráno js

Wobin Hood Tak tohle už byl náš čtvrtej Halloween. Děsný jak rychle to letí. Přijde mi to jako včera, když jsme se převlíkali s Amíkem za upíry a navlíkali mini chlapíka jako mimino do jeho strašidelnýho obleku. Pamatuju si jak jsme se oba dva děsně strachovali, že se nás mini chlapík zděsí a my ho rozpláčem a tak jsme si malovali krvavý ksichty před ním...bylo mu to úplně ukradený, hlavně, že jsme mu dali mlíko. Tenhle první Halloween byl krásnej, ale dost chudej neb nám nikdo nevěřil, že ta čokoláda je pro mimino a ne pro nás a raději si ty sladkosti nechávali pro větší děti. Už další rok, to ale bylo mnohem lepší. Mini chlapík okamžitě pochopil, že ten plastovej košíček co vypadá jako dýně je kouzelnej a vejde se do něj neuvěřitelný množství dobrot. Po týdnu, ale nechtěl věřit, když zjistil, že sladkosti došly a další dva měsíce nás nutil mu do košíku dávat čokolády. Loni stál hned další večer u dveří s košíkem, ze kterýho si vysypal a schoval všechny sladkosti a nutil