Máma za vodou

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde. Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!"Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala. V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka

Takhle rozzářený jsme byli na letišti směrem Praha, začátek naší cesty Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny. Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.  Nakonec jsme se rozhodli s tím vším pra

Pohankový karbanátky se špenátovým salátem Ano, už je to tak. Rozhodla jsem se přidat sem pár receptů z našeho ukrutně zdravýho jídelníčku. Netajím se s tím, že od mýho nálezu rakoviny prsu jsme překopali naši stravu. Třeba to nemá žádnej vliv, já ale věřím tomu že má a jak je známo, když se tomu věří, tak se k tomu přidá i ten placebo efekt a navíc mě osobně to dává pocit určitý kontroly nad mým tělem. No a pak je tu ještě jedno obr plus budeme děsně fit. A až na tu malou rakovinu jsem v životě nebyla tak zdravá jako teď. Pohanka Pohankový karbanátky s kyselým zelím jsou tak strašně dobrý, že je s chutí jí i moje máma a to tam není ani kousek masa, dokonce jsou smažený na olivovým oleji a vůbec ne na škvarkách ani sádle. Co potřebujeme: 1. Lámanou pohanku, 2. Kyselý zelí 3. Vajíčko 4. Mouku, používám špaldovou 5 Olivovej olej nebo klidně kokosovej, to je taky děsně dobrý Lámanou pohanku vaříme dvě minuty nebo i tři, když vařím já, tak se na čas nedívám, Amík by

žijeme zdravě Přesně minulej tejden touhle dobou jsem běhala po doktorech.  Amík mě věrně doprovázel z budovy do budovy, z čekárny do čekárny. Tak když už jsme měli to kulatý výročí alespoň jsme ho strávili spolu. Než začnou s chemoterapií rádi si vás pořádně proklepnou. Gentika, ultrazvuk srdce, EKG, krev, rozhovor se sestrou, rozhovor s doktorkou. Vážení, ta váha je jen číslo,  měření tlaku, zase krev. čekárna Den jsme začali na genetice. Rozhodla jsem se jít na gentický testy, který by mi měli najít nebo doufám spíš že nenajít zmutovaný geny BRCA 1 a 2. Tyhle testy tu nejsou povinný, pouze doporučený, ale přesto jsme na ně šla. Pokud se u mě najde zmutovanej tenhle gen, tak mám poměrně větší šanci rakoviny vaječníků a znovuobjevení rakoviny prsu. Někdy mám pocit, že tahle nemoc je jak Pandořina skříňka, jak se jednou otevře, tak nejen že nejde zavřít, ale ono se z ní taky táhne čím dál tím víc věcí. Rozhovor s genetičkou byl poměrně veselej, musel, protože jina

Desátý výročí a náš odvaz se zeleninovým džusem Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal, u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety. Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si předst