Máma za vodou

Americkej kemp Je léto a to ve mě budí sentimentální vzpomínky na začátky našeho kempování s Amíkem. Nikdy jsem nebyla žádnej drsnej tramp. Kanady, celtu a tele (který jsem zapomněla jak se jmenuje musela si ho najít v trampským slovníku) jsem taky nikdy nevlastnila, ale vedle Amíka jsem si jako drsnej zálesák, dobyvatel Divokýho Západu, lesní žínka a bába kořenářka v jenom připadala často. Teda hlavně na začátku našeho vztahu. Nikdy nezapomenu na to jak jsme se asi po čtyřech měsícíh randění vydali do Beskyd. Jako mapu číst umim, ale nikdy jsem nebyla až tak zodpovědná za celou výpravu jako tehdy. V Tescu jsme si koupili stan, neb investovat do něčeho drahýho se nám tehdy nechtělo, zabalili bágly, nasedli do vlaku a hurá směr Rožnov. Rožnov byl absolutní paráda, jak taky jinak, Amík poprvý ochutnal halušky, který se staly hitem Amíkova jídelníčku, bere i chlupatý knedlíky, ale halušky jsou halušky. Z Rožnova jsme se vydali na treky, na Radhošťi Amík poprvý ochutnal angrešt

Před měsícem jsme u nás měli na skoro dva tejdny kamarády z Německa, jo, jo úplně německý až z Berlína. Kamarádi mají holčičku o tři měsíce starší než je mini chlapík. Díky malé Marle jsem konečně pochopila, proč mi moje máma pořád řiká, že holčičky jsou něco úplně jinýho. "Mámo, jak jsi mě naučila na nočník?" "Normálně, ty jsi to tak nějak rychle pochopila." "Mámo, jak jsi mě naučila, že z postýlky se neleze po hlavě dolů?" "Tak to jsi tak nějak asi jednou spadla a pak už sis dala pozor. Jo, to tvůj brácha to bylo něco jinýho." Jo, už to chápu i já. Mini chlapík ač o tři měsíce mladší byl o něco větší než jeho nejnovější holka. A o tom, že se protiklady přitahují není pochyby. Mini chlapíkova holka uměla chodit na záchod, jedla lžičkou, brebentila německy o sto šest a dokonce pochytila několik slov anglicky. Jo a nosila bílý trička a kalhoty, jako vážně, nekecám. Taky se jí řeklo ať někde počká a ona počkala, když jsem tohle uviděla po

Ej, bí,sí, dí... A je to tady Amík začíná spelovat slova v angličtině, kterejm mini chlapík nemá rozumět. Spelování neboli hláskování, jak se to řekne pěkně česky, je podle mě největší podpásovka hlavně teda namířená proti mě. Jo, Amík podvádí a používá klasickou fintu anglicky mluvícího člověka, kde každý písmeno je vlastně slovíčko, a když se pak normální slovo vyhláskuje, tak to celý zní ale úplně jinak než jak se vyslovuje. Bohužel místňáci se v tomhle umění trénujou snad od narození. Jenže to není fér! Ne, fakt to není fér, protože mě to dementní hláskování fakt nejde. Jasně umím zazpívat anglicky abecedu hele: "ej, bí, sí, dí, í, ef, dží!" Tak děsný to se mnou zase neni, ale když on to řiká hrozně rychle a já to pak nestíhám. Jakmile já slyším hláskování, ocitnu se zpátky v první třídě, kde se urputně a upoceně snažim dát dohromady slabiky a věty. "Tak co je tam napsaný, Aničko?" Moje šestiletý já: "M-A-M-A." Moje máma po stopadesátý, ale po

Čekání na metro Newyorský metro neboli subway, jak tomu tady říkáme my newyorčani, je podle mě nejdemokratičtější místo na světě. Jako kde jinde se budou rukama skoro za ruce držet ortodoxní žid, muslim, ind, černoch, mexičan, korejka, madam s bobřím kožichem? Nikde jinde než v newyorským metru to je jasný, přeci. A to mají ještě štěstí, když se jenom drží za ruce, protože taková špička kolem pátý odpoledne ta fakt stojí za to. Co mě nikdy nepřestane udivovat je ten klid s jakym tady lidi zvládají, když se metro třeba půl hodiny neukáže, lidi prostě stojej a čekaj a vědi, že se do toho vagónu stejně nenarvou a tak stojej a čtou si, popřípadě okomentujou jak moc v háji jsou a jak moc pozdě přijedou. Stejně to nemůžou dát nikomu vědět, neb ač je New York děsně internetovej, tak v metru není ani telefon. Nikomu se stejně nechce vylejzat, protože co kdyby náhodou ten vlak přijel. A pak lidi jsou na to stejně zvyklý, protože to, že se někomu udělalo špatně je úplně normální. Tak ja

Nemám ráda ZOO. Amík taky nemá rád ZOO. Mini chlapík zbožňuje ZOO. Máme roční rodinnou permanentku do všech newyorských ZOO a taky do akvária. Asi takhle nějak si stojíme pevně za našim přesvědčenim. Hlavně, aby nám tahle pevnost vydržela, protože přísnost na děti bejt musí a vůbec "ohýbej proutek dokud je mladý." ZOO vůbec nejou až tak hrozný, zvířata jsou stejně zvyklá, určitě se jim tam v těch výbězích líbí, mají tam kamarády a nažrat taky dostanou. Co by stejně dělali někde v džungli, ještě by se jim tam něco stalo. Klika je, že všechny newyorský zoo mají část s domácíma zvířatama, kam chodíme nejvíc a nemusíme se cejtit jako ti největší pokrytci, no a navíc mini chlapík úplně nejvíc nejradši krmí prasata a ovce. No nic asi půjdem zejtra do zoo. Texas longhorn cow Tak to jsou teda rohy Texaská dlouhorohá kráva

Elisa a Bob Seeger, Aidanovi rodiěe, a jejich dcera V sobotu jsme byli na jedný speciální charitativní akci. Speciální byla kvůli tomu, kdo ji pořádal tak jako motorkáře si málokdo spojí s charitou. No motorkáře hlavně tady ty americký, ty proklatě drsný chlapi v koženejch vestách, děsně nařachaný nebo taky ne, ale každopádně krutě nepřístupný to definitivně jo. Elisa Seeger, je spolu se s svym manželem majitelkou garáže na motorky typu Indian Larry, vím jenom, že jsou drahý a vypadají krásně. V Roce 2004 se jim narodil syn Aidan. Aidan byl normální kluk, zdravej a veselej, když mu bylo šest začal mít problémy s viděním, rodiče mu pořídili brejle. Aidan začal mít problémy se sluchem a soustředěním, několik měsíců nato byl diagnostikovanej s ALD Adrenoleukodystrofií. Aidanovi bylo sedm, umřel když mu bylo necelých osm let. ALD je genetická nemoc, která postihuje hlavně kluky, napadá nervový systém a postupně vede k poškození mozku, selhání ledvin a smrti. Na tuhle nemoc nejs