Máma za vodou

Hillary Clinton photo by Jordan Rathkopf A je to tady, jdeme do finále amerických prezidentských voleb 2016. V Pondělí večer se se udála náramně důležitá první prezidentská debata. Na první debatě hodně záleží, neb kdo jí prohraje má to potom mnohem těžší v dalších kolech. Spolu s dalším asi tak 100 miliónem američanů jsme zasedli a čučeli. A bylo nám špatně. Americký volby jsou hodně zajímavý. Kandidáti se nejdřív musí probojovat primárkama, kde proti sobě stojí rivalové jmenovaný za stejnou stranou. Republikánský primárky jsou v určitejch státech stejný jako za dob mušket. V jedný místnosti se sejdou místní registrovaní republikáni a začnou se navzájem přesvědčovat, koho to zvolit. Demokrati to mají modernější, prostě si dojdou do volební místnosti a tam si zaškrtnou svýho kandidáta. Někdy minulej rok touhle dobou jsme se s Amíkem smáli, když jsme poslouchali první debaty primárekv republikánským táboře. Ano, republikáni nejsme a když jsem tak poslouchali jejich kandidáty ta

Photoville pod Brooklynským mostem Jedna věc se New Yorku definitivně nedá upřít a tou věcí je kultura. Děje se toho tady tolik, že se to ani nedá vstřebat, užít ani vidět. Každopádně a defintivně ale stojí za to si před cestou k nám projít kulturní rubriku a vymyslet co by člověka asi tak nejvíc zajímalo, aby když už se sem žene takovou dálku mohl alespoň něco pořádnýho vidět a zažít. Jednou z událostí pro fandy fotografie je definitivně brooklynský Photoville, obsáhlá a to hodně výstava fotografie. Vystavují se jak umělecké, tak i reportážní nebo novinářské fotky. Zajímavý je, že většina fotek je vystavená ve vyřazených lodních kontejnerech a tak V Brooklynu na víkend vyroste takový malý kontejnerový městečko. Fotky, které nejsou v kontejnerech jsou na plátnech natažených podél výstavy. Přidružený jsou i výstavy fotek v galeriích, stejně jako workshopy, přednášky a promítání. Letos se poprvé Photoville pořádal pod Brooklynským mostem. Byli jsme tam a užili si to. Tak, kd

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!¨ Mini chlapík a jeho láska Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu se upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mě k usnutí a uklidnění stačil palce v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky n

To dítě to má v sobě, to je nefér Tak jo klidně se k tomu přiznám nejsem muzikální, teda muzikální ve smyslu, že hudbu mám děsně ráda, ráda jí poslouchám a ráda jí reprodukuju, tka v tomhle smyslu muzikální rozhodně jsem! Problém je v tom, že nejsem muzikální v takovým tom konvenčním smyslu jako je rytmus, hlas a celkově takovej ten zvuk to vyluzuje moje tělo ve snaze reprodukovat odposlechlou hudbu nebo si vytvořit svoji vlastní. Jo a abych nezapomněla tak i moje tělo tu reprodukci nějak nezvládá, ne že bych se bála pohybu to ne! Ale nějak to spojení pohyb plus hudby plus snaha pohybu do rytmu rovná se tak nějak nic moc výsledek. To, že nejsem muzikální v konvečním duchu jsem pochopila ve svém životě velice záhy. Doma jsem sice běhala po bytě se sluchátky na uších a tím koncem co se strakal do tranzistoráku s pocitem, že držim mikrofon. Pane jo, mě to šlo!  Ano, pád z vrcholu slávy se ale dostavil mnohem dřív než pád Britney Spears, drogy jsem nebrala, ale zato jsem byla donuce

9/11 Memorial NYC Pád dvojčat je jedním z momentů v životě, kdy si člověk přesně vybaví co dělal a kde byl, když to poprvé uslyšel. V neděli to bylo 15 let. Já jsem seděla před televizí v obýváku v Praze. Hlavou mi proběhlo "Tak dobrý, další psycho americkej katastrofickej film. Ale reklamu to má docela dobrou!" Za chvilku mi došlo, že to reklama asi nebude. Amík, tehdy mě naprosto neznámý člověk, byl na college asi 200 km od Brooklynu, nemohl se dovolat domů. Padly telefony, linky byly přetížené a mobilní síť z bezpečnostních důvodů sundaná. Jeho rodiče byli v bezpečí jen přes vodu přeletěly papíry ze spadlých věží k jejich domu. Dvě hasičské stanice v jeho sousedství ten den ztratily všechny členy, protože posádky byli přes Brooklynský most nejblíž místu dění. Jedna z mých kolegyň byla druhý den v nové práci, naše kancelář tehdy sídlila jen tři bloky od dvojčat. Těsně před pádem věží je pustili domů. Šly pěšky jedna tunelem do Brooklynu a ostatní přes Manhattan

Ateliér Normana Rockwella Podle mě neřekne žádnej obraz víc "Amerika" než cokoliv od Normana Rockwella, za nás jednoho z nejlepších malířů USA. Takže, když jsme cestou do Maine míjeli jeho muzeum, bylo jasný, kde se zastavíme. Pro mě, Amíka a mini chlapíka už to bylo podruhý, jen máma si dala muzejní premiéru a nelitovala. Norman Rockwell, ne, nebudu sem dávat data jeho narození a úmrtí, to si může konečně člověk najít sám. Norman Rockwell byl malíř, ilustrátor a fotograf a ve všech třech vynikal. Byl taky úžasným pozorovatelem lidí. Jeho obrazy vyprávějí příběhy, jsou to vlastně celé knížky a povídání na plátně. Námětem je život, život v Americe, život na malym městě, ale nejen to. Nic neřekne víc "Boj za rovnoprávnost černochů v USA" než obraz malý holčičky, oblečený do nažehlených bílých šatů, vlasy spletené do copánků s mašlemi na konci. Krásná malá holčička a její první den ve škole, jenže ona jde doprovázená policejní eskortou, je na ní hazený shnilý ov

Pohled na Catskills Asi tak dvě hodinky jízdy autem od super uspěchanýho a šílenýho megaměsta New Yorku se nachází přírodní nádhera, úžasný hory jménem Catskills. Lingvisti pozor kočky se tam nezabíjejí, jméno pochází od původních holandských osadníků a neznamená zabíjení koček, ale kočičí potok. Taková malá holandská zrada pro anglicky mluvící. Do Catskills se člověk dostane autem nebo autobusem docela v pohodě to se jede na sever po dálnici, doporučuju se zavřenejma okýnkama neb tchořů je všude hodně a nevím proč, ale na dálnici jsou fakt cítit, nedělám si legraci. Za Woddstockem se uhne doprava nahoru a už jste tam. Jo, přesně za tím Woodstockem, kde se měl konat nejslavnější koncert všech dob, ten se tam nekonal, protože místním se to nelíbilo a tak se Woodstock přesunul do města Wallkil a jméno Woodstock si nechal, jednak, asi aby se to nepletlo a pak podle pořádající agentury. Lidem to nevadí a tak se tam pořád dají najít batikovaný trička a původní hipíci, ale o tom jindy