To dítě to má v sobě, to je nefér |
To, že nejsem muzikální v konvečním duchu jsem pochopila ve svém životě velice záhy. Doma jsem sice běhala po bytě se sluchátky na uších a tím koncem co se strakal do tranzistoráku s pocitem, že držim mikrofon. Pane jo, mě to šlo! Ano, pád z vrcholu slávy se ale dostavil mnohem dřív než pád Britney Spears, drogy jsem nebrala, ale zato jsem byla donucena okolnostmi, jmenovitě návratem mé drahé maminky do pracovního procesu, nastoupit do školky. Do dneška mám husí kůži jen si vzpomenu na ten děs kdy nám učitelka v rámci vzdělávání rozdala hudební nástroje s tím, že máme hrát do písničky. Všechny a opakuju VŠECHNY děti to daly. Já ne, absolutně jsem nechápala, že se tluče do rytmu. "Mami, co je to rytmus?" "A jak jako, že to cítím?" Necítím.
Moje trauma pokračovalo školní docházkou. Hudebka na prvním stupni. Noty? Jako opisovat mě je bavilo, takový to vybarvování do speciálního sešitu a ty písničky se mi taky líbily, to zase jo! Bohužel pokračovalo od školky oblíbené rozdávání hudebních nástrojů a hraní stylem celá třída dohromady. Jen teď to bylo zlepšené tím úžasným bonbónkem v podobě známky do žákajdy. Oj vej, naštěstí jsem holka vychytralá a naučila se vyhýbat španělským tyčinkám, z tamburíny mě osypávalo, mým nástrojem se stal triangl. Ano, opovrhovaný triangl, který si zahraje tak maximálně dvakrát za lidovou písničku o šesti slokách.
Díky trianglu jsem neopakovala ani jednou první stupeň, díky trianglu jsem prošla s dvojkou na stupeň druhý, kde jsem přešli do péče zřejmě léty ohluchlé učitelky. To, že je asi handikepovaná se projevilo záhy neb mi řekla, že zpívám velice hezky a to i na delší písničky o dvou slokách. Zato můj spolužák, který zpíval v jednom velice dobrém sboru byl pronásledován, asi proto, že se narozdíl od zbytku třídy postavil mému rytmu a jel si dál tu svojí, čímž se ale vymykal, chudák! Ano, nejsem muzikální, ale rytmus, ten svůj, si udržet dokážu a postupně se mi prý podřídí ostatní, musí.
Amík a mini chlapík, hudební lekce života |
Před dvěma a půl lety jsem si porodila svého největšího fanouška. Ano, můj malý fanoušek zbožňoval, když mu jeho mamá zpívala během jeho nespavosti. Pane jo, jak tý ty "Černý oči šly spá!" Moje ego bylo na výšinách, mini chlapík usnul po dvou, třech, patnácti písničkách jako dudek, stejně jako Amík, prý mi to zpívání v češtině našemu miminku jde tak neuvěřitelně, že uspí i jeho! Holky, nepodceňujte hormony ochránce rodiny fungují jedna báseň! Bohužel se před pár měsíci začalo projevovat to, že mini chlapík nebude následovat svoji mamá do alternativních hudebních sfér. Začalo to nenápadně, jedním "no, " hračkou v puse zpívající matky, což si ona odmítla brít osobně. Moje kariéra pěvkyně skončila opakovanou ručičkou na mojí puse a sladkým, leč důrazně opakujícím se "no, no, no!"
Začínám závažně uvažovat o druhém dítěti!
Ale hudbu mám opravdu ráda |
Vsak jo, dvojka to taky vydrzi 2.5roku a pak si poridis trojku ;) :-D
OdpovědětVymazatSuper blog ! Mrkni na můj .... Ja píšu z Anglie ;))) silnejsiprezije.blogspot.com
OdpovědětVymazatNefunguje mi komentář
OdpovědětVymazatAha, tak teď. Klasika. Psala jsem, že jsem to měla podobně, ale s dětmi jsem natrénovala a nějak se to zlepšilo
OdpovědětVymazat