Máma za vodou

Koronavirus a Amerika, sakra, kam se hrabe zbytek planety. Prozatím zemřelo přes 142 000 Američanů z toho přes 26 000 lidí z New York City.  Od minulého pondělí je New York City ve čtvrté a finální fázi znovuotevření. To znamená, že jsou otevřené restaurace a bary, jíst se ale smí jen venku, vnitřky jsou uzavřené na...až potom. Otevřeli se stadiony, ale bez účasti fanoušků. Původně se ve čtvrté fázi měla otevřít i muzea, to se odložilo na...až potom, stejně jako posilovny a bazény. Škola v září začne hybridním stylem. Děti budou rotovat po jednom až třech dnech ve třídě, zbytek týdne bude výuka probíhat online. Také je prý máme začít trénovat, protože budou muset mít celý den roušky na obličeji. Rodiče mají do 7.srpna možnost zvolit si, zda chtějí pouze online vyučování nebo hybrid. Volíme hybrid s tím, že chlapík bude asi doma, pokud si totiž necháme hybrid, můžeme chlapíkovu výuku kdykoliv změnit na online.  New York City má 1,1 milionu žáků, bohužel hodně z těchto dětí nemá...

Ano, je to tak po deseti letech života v Americe, teda v New Yorku, abych byla přesná, se ze mě stala oficiálně Američanka. Ne, tím nemyslím, že jsem získala americký občanství to ani náhodou. Občanství na to nemá žádnej vliv. To jsme s Amíkem šli ráno, hodně brzo ráno, vlastně skoro hned po probuzení ráno, na procházku. Rozhodla jsem se totiž bojovat s následky chemoteriapie procházkama a není nic lepšího než za rozbřesku za zpěvu ptáků obejít blok, dva nebo možná tři. Kohouti kolem krkohají, samozřejmě jen v mý fantazii, psi štěkají, taky jenom v mý fantazii, ale na rohu v obchodu s doutníkama, kde mají i kuřárknu už chlapi vykuřují doutníky, ne, to není v mojí fantazii, to se každý ráno už někdy kolem šestý nebo sedmý sejdou chlapi a vopravdicky tam čmudí doutníky, jak to dělají, že se nepoblijou netuším. Hned za doutníkářema už stojí fronta na kafe s místním Starbucksu a kolem jezdí hasičský auta. No a touhle ranní idylkou jdeme my dva, Amík v teplákách a já. Já v pyžamovej...

9/11 Memorial NYC Pád dvojčat je jedním z momentů v životě, kdy si člověk přesně vybaví co dělal a kde byl, když to poprvé uslyšel. V neděli to bylo 15 let. Já jsem seděla před televizí v obýváku v Praze. Hlavou mi proběhlo "Tak dobrý, další psycho americkej katastrofickej film. Ale reklamu to má docela dobrou!" Za chvilku mi došlo, že to reklama asi nebude. Amík, tehdy mě naprosto neznámý člověk, byl na college asi 200 km od Brooklynu, nemohl se dovolat domů. Padly telefony, linky byly přetížené a mobilní síť z bezpečnostních důvodů sundaná. Jeho rodiče byli v bezpečí jen přes vodu přeletěly papíry ze spadlých věží k jejich domu. Dvě hasičské stanice v jeho sousedství ten den ztratily všechny členy, protože posádky byli přes Brooklynský most nejblíž místu dění. Jedna z mých kolegyň byla druhý den v nové práci, naše kancelář tehdy sídlila jen tři bloky od dvojčat. Těsně před pádem věží je pustili domů. Šly pěšky jedna tunelem do Brooklynu a ostatní přes Manhattan ...

Léto ve městě, to je to čeho se moje rodiče tolik snažili vyvarovat. Pamatuju si jak se naši vždycky snažili, abysme strávili co nejmíň času v Praze. Protože léto ve městě je děs. No, tak teď když to porovnám, tak léto v Praze tak děsný neni, třeba teď bych docela brala si tam na léto odjet, jen tak se brouzdat uličkama Starýho města, zajít si na Letnou, dát pivo s výhledem na Prahu. Jít se takhle projít po Karlově mostě po ránu cestou z tahu. Úplně se mi orosily oči tou vzpomínkou, na tu nádheru a vymetený město, teda až na ty davy těch turistů, ale kdo by počítal turisty. Léto v megaměstě je zato opravdu něco, vedro a dusno. New York je totiž na stejný zeměpisný úrovni jako Portugalsko, prej kdyby tady nabyl ten studenej vodní proud, tak ten hic je jestě horší, no nemám to já kliku. Mě teda těch něco přes třicet stupňů a někdy až 80 procentní vlhkost, připadá až dost. Takový pralesní počasí tu někdy venku je takový jako když vám někdo hodí peřinu přes hlavu a nepustí ven. A t...

Klasická prádelna zevnitř Občas mívám takovej moment, na kterej se pak dívám zpětně a řikám si: "Pane bože, já jsem byla takovej vůl!" Je to většinou moment, kdy mi ostatní kolem tvrdí, že to co tvrdim je hovadina, ale já si stojím za svym a vím, že mám pravdu. No a pak si na ten moment vzpomenu a je to tady. Jeden takovej moment si úplně jasně pamatuju. Tchýně, kromě toho, že na první pohled nenáviděla náš byt ještě měla chytrý otázky jako: "A kde tady budete prát? Čekáte dítě a až se narodí, tak budete prát pořád!" Já i Amík:" Hele to je v klidu prádelna je tady za rohem." Já ještě dodávám s takovym tim super pocitem hrdinky filnu: "Aspoň konečně budeme žít jako pravý newyorčani!" Ten znechucenej výraz, kterej na mě hodila tchýně, vypovídal za všechno. Já byla takovej vůl!!!!! Když jsem nadšeně oznámila svojí mámě, kde budeme bydlet, tak její první otázka kupodivu směřovala k praní. "Hele až se malej narodí, tak budeš prát, kde? ...

Čekání na metro Newyorský metro neboli subway, jak tomu tady říkáme my newyorčani, je podle mě nejdemokratičtější místo na světě. Jako kde jinde se budou rukama skoro za ruce držet ortodoxní žid, muslim, ind, černoch, mexičan, korejka, madam s bobřím kožichem? Nikde jinde než v newyorským metru to je jasný, přeci. A to mají ještě štěstí, když se jenom drží za ruce, protože taková špička kolem pátý odpoledne ta fakt stojí za to. Co mě nikdy nepřestane udivovat je ten klid s jakym tady lidi zvládají, když se metro třeba půl hodiny neukáže, lidi prostě stojej a čekaj a vědi, že se do toho vagónu stejně nenarvou a tak stojej a čtou si, popřípadě okomentujou jak moc v háji jsou a jak moc pozdě přijedou. Stejně to nemůžou dát nikomu vědět, neb ač je New York děsně internetovej, tak v metru není ani telefon. Nikomu se stejně nechce vylejzat, protože co kdyby náhodou ten vlak přijel. A pak lidi jsou na to stejně zvyklý, protože to, že se někomu udělalo špatně je úplně normální. Tak ja...