Máma za vodou

Švábi a New York, to je jako jako zmrzlina a kornout, pane jo, ono se to rýmuje. Prostě, neznám nikoho, kdo by se švábama tady nežil. Jako nejsem žádný prase, já vim, babi, ale fakt ne. Uklízim, ač nerada, nahodou často, nekecám babi. A i když uklízim, babi, už toho nech, tak jsem prozatim žila pokaždý se švábama, ach jo. Hele nejsem žádná netýkavka, ale přiznám se upřímně, šváby prostě nedávám a to jsem si teda sakra našla dementní město k životu. Švábi tu opravdu jsou a všude, pamatuju si, že když jsem se sem přestěhovala, tak jsem tomu nechtěla věřit až když jednou takhle vylezl šváb z kuchyňský skříňky mý tchýně, tak jsme pochopila. Ale tady pozor, ne, nevylezl takovej ten malej, co se dá najít někde v Praze, ne, to byla taková ta obří mrcha. Jasně, to, že maj Američani všechno velký, to víme všichni, ale i šváby? Jako, do prčic, to je na palici. Po objevení švába a asi dva metry velkejch tykadel se stopadesíti nohama jsem jekotem přivolala Amíka, ten se jenom usmál a jal s

Divadlo Kings v Brooklynu Někdy před dvěma měsícema mě po návratu z práce uvítal Amík s divně provinilým výrazem. Kouknu na něj, kouknu na tchána, oba se divně ksichtí. Amík:"Hele, nebude ti vadit, když půjdu v květnu s tátou na stand up komedii, že ne?" Já: "Ne, si to užijte. Na koho jdete?" Amík s hodně nevinnym výrazem: "Normálně, na pár týpků," na tchána:"Vidíš, jsem ti řikal, že to vezme v pohodě." Já: "A odkdy mi vadí, že spolu někam jdete?" Amík: "No, ono je tam těch týpků na tomhle vystoupení víc a mělo by bejt jako docela dobrý." Tchán divně mlčí a hraje si s ovládačem na televizi. Já: "Aha." Amík: "Ale lístky byly děsně drahý." Já: "No, tak to jasně, stejně si to aspoň užijete spolu. Chlapskej večer." Tchán pořád mlčí. Amík s hodně provinilym výrazem: "No, on je tma taky někdo koho máš celkem ráda a definitivně si pamatuješ jeho jméno." Já zvědavě neb jsem známá tím, že si

Amiš a hnojení polí po staru Tak víkend u Amišů máme za sebou, všichni jsme si ho parádně užili, ale nejvíc asi mini chlapík. Já si ho užila šmírováním a tajným focením, stejně jako Amík a moje máma, mini chlapíka zase fascinovalo naprosto všechno jako úplně všechno a dokonce si rozšířil svoji košatou slovní zásobu pěti slov o dvě nový a sice český "ne" a americký "wow" a wow bylo v zemi koní úplně všechno od kravího lejna "wow blech" po parní vláček, kterým se svezl za válečnýho ryku: "wów, wów,woooooow." Mini chlapík a parní lokomotiva Když jsem tehdy asi před měsícem a něco objednávala bydlení u pravejch amišů, dostala jsem i nabídku večeře s rodinou, po který jsem samozřejmě ihned skočila, ale a tady velký ale, neřekla jsem to Amíkovi, kterej, když uslyšel cestou k Amišům, že s nima i pojíme málem sjel z dálnice jak moc se mu do toho chtělo, holt není vždycky nakloněnej dobrodružství a někdy má pocit, že to bude trapný. Naštěstí

Je to jasný, náš bilingvní mini chlapík nebude nikdy mluvit. Ne, že by byl němej, to rozhodně ne, prostě se mu jenom nechce mluvit. Tak proč by taky jo, když my mu doma perfektně rozumíme. Když bylo mini chlapíkovi něco kolem 7 měsíců tak začal řikat mě em, eme, nejdřív jsme si s Amíkem mysleli, že je to náhoda, ale fakt jo, myslel tím mě, jeho jedinečnou mámu. Amík to bral celkem sportovně a pokaždý, když se v noci z postýlky ozvalo Eme, Eme, Emmmm, tak se převrátil na druhej bok a pravil: "Jen jdi, stejně volá tebe a ne mě. Tak jdi si, jdi." Říkali jsme si tehdy že takovýto "on bude mluvit později, když má dva jazyky," je úplnej nesmysl, ale ejhle. Eme, em vydrželo mini chlapíkovi jenom tak dva měsíce a najednou nic. Prostě s tim k mýmu neuvěření přestal a já jsem spadla z pozice Eme dolů k Amíkovi. Au, au. Naštěstí pro mě, jsem se pár měsíců po "eme" stala "mamá." Je fakt, že to trvalo mini chlapíkovi něco přes rok a něco, jsem si do

Nemožné je možné nejen v USA, jako fakt, nemožný je klidně možný i v blogovacím světě českýho internetu, vážně! Můj sotva začínající blog byl nominovanej v soutěži MAMAblog roku 2016 v kategorii lifestyle. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemá cenu ani popisovat jak moc překvapená jsem z toho byla pořád ještě jsem. Amík ten se jenom smál, máma je pyšná a tchyně mi hlavně kladla na srdce, ať dávám pozor na to co na ten internet píšu, protože člověk nikdy neví. Samozřejmě jsem ji ujistila, že tam dávám jenom samý pěkný věci a hlavně nic moc osobního, to má tak někdo kliku, když jeho tchyně neumí česky. Tchán chtěl naopak vědět, jestli se v blogu někde mihnul, budu o něm muset něco brzo napsat. Můj brácha pro mě taky hlasuje, takže v rodině to mám jistý, teď jenom rychle naučit mini chlapíka hlasovat a založit mu email, tak je ta generace novýho milénia, tak proč by nemohl mít email dřív než bude mluvit, že? Teď mě ještě napadlo, že bych mu mohla založit facebook a instagram, ať se

Zítra ráno jedeme na výlet, hurá, hurá! Jedeme na dvou až třídenní výlet k Amišům jo, jo přesně k těm jak tam s nima hraje Harrison Ford ve filmu Svědek. Těm jak nosej ty černý klobouky a jezděj bričkama taženýma koňma a jak celkově opovrhujou jakoukoliv technikou, pokud neni minimálně dvěstě let stará. Amišové jsou novokřtěnecká sekta původně ze Švýcarska a německého porýní, taky že pořád německy mluví, teda mají tu němčinu asi tak tři sta let starou, ale jinak tam furt je. Nám jako lidem, který nejsou Amišové říkají engliš jako, že všichni mluvíme anglicky. No tak u Amíka to ještě půjde ta engliš, ale nevím jak si mezi sebou vysvětlí mě a mojí mámu, na druhou stranu si to budou vysvětlovat tou zastaralou němčinou, tak se snad nechytnem. Kupodivu Amišové nežijí tak daleko od New York City, je to na Ameriku vlastně za rohem, slabý tři a půl hodinky autem, kousek od Philadelphie a kdyby Rocky Bilbao nebyl línej a byl ochotnej běhat v tréninku mimo město, tak by se k Amišům dost

Brooklyn Nets Amerika je fakticky něco úplně jinýho než Evropa o tom jsem se přesvědčila už hodněkrát. Tak například před třema dny jsem se dozvěděla, že se prej v Evropě hraje hokej, jako mistrovství světa nebo co. Ehm, ehm, no fakt jsem netušila. Moje česká duše naříká: "Jako fakt?? Jako mistrovství světa v hokeji to veliký, jak tam hrajou všichni! Pamatuješ, jak ti bejvalo blbě z těch vypitejch piv na oslavu vítězství nebo prohry nebo jen tak jak jsi seděla v tý hospě a fandila." Moje americký já zase říká: "Hele kašli na to, vo co go, ne? Zase takovej fanda si nikdy nebyla tak co." Pamatuju si na naše dávný rozhovory s Amíkem, kdy jsem si stejně jako plno jinejch Čechů naivně myslela, že v Americe znaj všichni minimálně Jágra, pokud ne celej náš hokejovej tým, přece většina těch našich "zlatejch hochů" tady hraje, ne? Jako naprostý eso v rukávu jsem pak měla MISTROVSTVÍ celýho SVĚTA v HOKEJI, to přece musí prožívat i Amík! Jako přece mu nemůže