Máma za vodou

Mini chlapík byl loni na dovolený zodpovědný za svůj nočník Tak to máme za pár...po neuvěřitelných čtyřech letech jedu zase jednou zpátky do Prahy, do Podolí, do prdele já se těším. Mimochodem ne nebydlím v Podolí a ani jsem tam nikdy nebydlela, ale z Prahy jsem to zase jo! Je to divný, ale opravdu jsem v Čechách ba ani na Moravě nebyla přes čtyři roky. Naposledy jsem tam zjistila, že jsem těhotná, Amík se tehdy málem, radostí samozřejmě, skácel na budoucí matku. Tehdy mini chlapíka zachránil jen bleskový zásah budoucího strýce, který štěstím se potácejícího Amíka přidržel u stěny. Čtyři roky uplynuly a jaký čtyři roky to byly, panečku! Narodil se nám mini chlapík, začal se plazit, začal chodit, začal jíst normální jídlo, mluvit a teď už nám dokonce i vypráví historky. "Hele poletíme letadlem, moc, moc daleko a taky děsně vysoko." Povídám mu já jeho natěšená matka. "Plane fly, fly, fly, up, up, up," odpovídá vesele mini chlapík ukazujíc malou ručkou do nebe.

Jsem teď v období po radiaci, pane jo, to to zní krásně. Jsem ozářená země s nebezpečným radiačním znamením vznášející se nad hlavou. Ne, není to vidět, v noci nesvítím a ani nehoukám při projití anti radiačním detektorem. Moje tělo se jen pomalu vzpamatovává z té intenzivní části léčby. A ano, měli pravdu ti, co tvrdili, že post radiační únava se dostává na vrchol dva až tři týdny po ukončení radiace. Bohužel člověk netuší, kdy na něj ta únava přijde a když přijde, tak to stojí za to. Ten pocit, že nemůžu únavou mluvit a cesta na záchod se tak stává menší válkou těla s hlavou: "Fakt potřebuješ teď zrovna čůrat? Nemohlo by to počkat, tak pět, čtyřicet minut?" Ptá se hlava těla. Spaní nezabírá, sezení nezabírá.  Kafe piju po litrech a přemýšlím nad několika čárama kokainu. Vždyť není nic víc sexy než si šňupnout ze srolovaný dolarovky a budu jako z Pulp Fiction. Co mi pomáhá je moje snaha rozhejbat svoje tělo. Ob den vyrážím na kole se zátěží v podobě mini chlapíka.

 S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky. Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej. Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se

Jedna z věcí, který se mi na Americe líbí jsou takové ty poutě a průvody a vůbec všelijaký dni, kdy se sejde celá vesnice, popřípadě městečko nebo okres a rozhodnou se něco oslavit. No a nejlepší období na všechny tyhle oslavy je samozřejmě léto. Takovej letní víkend, tak to je úplná paráda. Každý okres se snaží udělat svoji pouť neboli "county fair," ale kolotoče a střelnici tam nečekejte. Dokonce ani to perníkový srdce se tam nedá koupit. Zato se vám předvedou místní chovatelé zvířeny, policejní sbor nebo veteráni. Ovce a králíci dostanou ocenění, no a pokud máte štěstí můžete klidně vidět i lamy. Pane jo, to by Přemkovi Podlahovi plesalo srdce vidět takhle americký zahrádkáře a pěstitele pohromadě. A kukuřice, kukuřice nesmí nikde v Americe chybět. Kukuřice na hraní pro děti, kukuřice na krmení pro zvířata, kukuřice jako popcorn a samozřejmě i pečená nebo vařená. Kukuřice na všechny způsoby. Jednou bych chtěla vidět takovou tu pouť, kde jezdí i drsní ko