Do Prahy, do Podolí, do prdele já se těším...aneb po čtyřech letech

Mini chlapík byl loni na dovolený zodpovědný za svůj nočník

Tak to máme za pár...po neuvěřitelných čtyřech letech jedu zase jednou zpátky do Prahy, do Podolí, do prdele já se těším. Mimochodem ne nebydlím v Podolí a ani jsem tam nikdy nebydlela, ale z Prahy jsem to zase jo!

Je to divný, ale opravdu jsem v Čechách ba ani na Moravě nebyla přes čtyři roky. Naposledy jsem tam zjistila, že jsem těhotná, Amík se tehdy málem, radostí samozřejmě, skácel na budoucí matku. Tehdy mini chlapíka zachránil jen bleskový zásah budoucího strýce, který štěstím se potácejícího Amíka přidržel u stěny.

Čtyři roky uplynuly a jaký čtyři roky to byly, panečku! Narodil se nám mini chlapík, začal se plazit, začal chodit, začal jíst normální jídlo, mluvit a teď už nám dokonce i vypráví historky. "Hele poletíme letadlem, moc, moc daleko a taky děsně vysoko." Povídám mu já jeho natěšená matka. "Plane fly, fly, fly, up, up, up," odpovídá vesele mini chlapík ukazujíc malou ručkou do nebe. "Plane bumbác down a fire engine come!" Dokončí to dítě natěšeně svoji historku. Ano, je vidět, že se těší na to, jak spadne naše letadlo a přijedou jeho hrdinové hasiči. Možná, že v něm to nadšení raději nebudu budit.

Čtyři roky a co jsem všechno nestihla, porodit, začít psát blog, dostat rakovinu, prodělat chemoterapii, no a pak, že mají lidi dny, kdy se nic neděje. U nás se toho děje pořád hodně. Amík mě nedávno prosil, jestli bysme toho vzrušení nemohli trochu ubrat, tenhle rok mu prý vydal za deset.

Ano, těším se zpátky do české kotliny a těším se na to, jak bude mini chlapík vnímat to, že všichni kolem mluví česky, že je to řeč celé jedné země a ne jenom jeho mámy a babá. Jak ten bude koukat po českých hradech a zámcích, po těch opravdových ne těch místních amerických napodobeninách. No to bude něco.

Praho chystej se, jedém...být to film, tak mi tam teď zní taková ta krásná hudba plná nadšení, ta, co se jakoby zatrhne, protože..protože ještě předtím než pojedem musíme zabalit.

Teda to balení od narození mini chlapíka nabralo grády jen co je pravda. Do těch tašek a kufrů musím narvat celou jeho skříň, k tomu zabalit sebe, vyprat a vyžehlit, umejt nádobí, uklidit....ježišmarjá to bejvalo tak jednoduchý hodit si medvíka do baťůžku a stepovat u dveří než se vybatolí ta děsně pomalá máma. Do pytle, od tý doby co jsem máma já, chápu naprosto perfektně proč se výraz mojí mámy změnil na výraz uštvaný zvěře už týden před naším odjezdem na dovolenou. Už chápu proč nespala a proč si nikdy neodškrtávala nedočkavostí dny před.

Díky mami, chápu tě!