Máma za vodou

Ano, i my jsme se připojili k davům rodičů s dětma, který choděj na kolotoče, rodičů, který stojej u točících atrakcí a mávají na svoje nadšený potomky při každym zatočení. Máme kliku, nebo smůlu, určitě tu kliku spíš, že bydlíme nedaleko takovýho pěknýho dětskýho lunaparčíku, kam se dá zajet autem za deset minut. Je to parčík plnej vzpomínek pro Amíka, kterej tam chodil už jako dítě. A dokonce i mě dítěti narozenýmu za komunistů, tenhle parčík dětství tak trochu připomíná. Jasně labutě tam nemaj, místo nich tam lítá růžovej slon Dumbo nebo letadýlka, ale je tam ten kolotoč s těma koněma, jak na ně chtěly všechny děti a na lůsry zbyly jenom kočáry. Řetízkáč tam je taky a  mini chlapík se zatím trénuje jak se vypořádat s frustrací, neb na něj pro svoji vzrůstovou diskriminaci nesmí. Lunaparčík máme za rohem, lístků jsme hned na jaře pro jistotu koupili sto, no nekup to, když oni se tam se řídí stylem čím víc koupíte tím míň zaplatíte, zjevně v naději, že je ztratíme. Akorát jeden

Mini chlapík a jeho babá Mini chlapíkovi jsou dva roky a čtyři měsíce, skoro pět a jeho mluvení co se týče slov je pořád tak nějak dost podobný. No němej neni, toho se nebojim, ale tak nějak povětšinou pořád žijem spíš s chodicím soundtrakem k filmu zvanej mini chlapíkův život. Ještě do nedávna jsem měla takovej jako plán, že až půjde mini chlapík do školky, takže by jako už mohl mluvit. No tak ten plán je zjevně v háji, neb mini chlapík to za ten měsíc a něco prostě nemá šanci stihnout to je mi jasný. Jako, že bych se takhle po ránu probudila a vedle mě mini chlapík: "Mami, já mám hald. Pojď mi uvařit vajíčka." Tak to by mě docela dostalo, asi tak jako stojící novorozeně ve filmu o nadpřirozenejch věcech. Jednoho jsem si ale všimla. Mini chlapík sice nemluví, ale rozumí a rozumí dvoum jazykům, což mě a všechny okolo pořád nepřestává fascinovat. A nejen, že tomu rozumí, on toho začíná využívat. Tak nějak si všiml, že jsou kolem něj lidi, který neuměj česky. Tak třeba

Život v Americe není pořád jenom praštěný jednání naší česko americko židovský rodinky. Je to taky život v jiný zemi a někdy se prostě nedá a nesmí stát opodál, protože jak řikal Cimrman "Kdo chvíli močil, již močí opodál." Do českejch médií se dostaly zprávy o střílení policistů v USA. Bohužel, jsem si tam nevšimla dalších důležitých zpráv o tom, co se tady skutečně děje. Třeba znovu obnovení hnutí Black lives matter, který nabralo na síle zlvášť po událostech minulých dvou tejdnů. Co je to black lives matter? Black lives matter byl založenej třema ženama jako obyčenej hashtag, kterej byl reakcí na neuvěřitelnou vraždu jednoho středoškolskýho studenta v roce 2012. Ten kluk byl černoch, bylo mu sedmnáct a měl na sobě kapucu. Ne, nezastavil se, když na něj volal šílenec s pistolí, kterej byl nedávno jmenován do pouliční hlídky a jako takovej neměl právo nosit a hlavně tasit zbraň bez důvodu. To nevadilo, prostě tu zbraň vytáhnul a kluka, kterej nikdy neměl problém

Pamatuju si to jako dneska, ten den, kdy vyplesklej Amík oznámil třesoucim se hlasem: "Naši přijedou!" Chodili jsme spolu tehdy asi pět měsíců. Amík se akorát přestěhoval k nám domů a to už bylo zjevně moc i na zvědavost Amíkovejch rodičů. Jasně samostatnost je pěkná vlastnost, ale co je moc je moc. Nevim proč, ale Amík pořád děsně vyšiloval, dával rodičům instrukce a děsný kázání o tom, jak se mají chovat, co dělat a hlavně, aby nás neurazili a taky, aby si našli normální ubytování a ne nějaký super drahý jenom proto, že je dolar o tolik silnější a hlavně, aby radši nemluvili a celkově jestli vůbec má cenu, aby přijeli. Díky jeho vyšilování jsem začala nervóznět i já. Jedinej, kdo to bral v pohodě byla moje máma, která trvala na tom, že hned druhej den po příletu musej přijet k nám na oběd, jinak se děsně namíchne. Byla hodná a dala Amíkovi den na vzpamatování a užití si rodičů. Nastal den D a Amík se vydal za rodičema, vrátil se děsně naštvanej a prej, že oni takový

Amík s mojí mámou na Cliffs of Moher Jak tak může Amík potkat svoji budoucí tchyni? Asi tak dva měsíce do našeho chození jsme měli rande. Tak jo, to by bylo normální, blbý na tom randeti bylo, že jsem se tak nějak pár hodin před tím docela hodně opila. Normální člověk by se nato rande vykašlal, ale to jsem přece Amíkovi udělat nemohla a tak jsem na rande šla s pocitem "to vyprchá." Nevyprchalo, naopak si to pěkně sedlo.  Amík měl tehdy skvělej plán jít do kina na jeden z filmů v originálním znění s titulkama od jeho oblíbenýho americkýho režiséra. Plán se mu začal mírně hroutit, když mě uviděl jak se potácím ulicí a ještě pozdě. Nevim, ale mám pocit, že mi to, že jsem měla jedno malý pivo nevěřil. Každopádně o film přijít nechtěl a tak mě donutil jít a jelikož jsem přišla pozdě zbyly na nás ty děsný místa v první řadě. Uff, tak to teda nepřeju žádnýmu opilci, první řada a ještě na filmu o ponorkách a moři. Wes Andersson je i můj oblíbenej režisér, problém je, že jeho

Průvod na Lag BaOmer Jeden skoro letní večer na Lag BaOmer jsme se takhle v parku veselili s Chabadníkama. Je mi jasný, že tahle věta má hodně neznámejch. Takže, Lag Baomer je starej židovskej svátek, kterej má hodně významů, ale nebudu tady zabíhat do detailů.  Během středověku se z Lag BaOmer stal speciální den na oslavu studentů. Oslavuje se jídlem venku, piknikem, barbeque a  pokud možno a sportovníma hrama a večerním táborákem. A taky průvodem a to hlavně u chasidů z hnutí Chabad, tedy chabadníků. Chabad nebo taky Lubavičtí, či Chabad-Lubavič chasidi jsou největším a nejrozšířenějším židovkým hnutím na světě. Ať jste kde jste najdete tam Chabad synagogu a to dokonce i třeba v městečkách v Nepálu. Pokud jste v New Yorku je možný, že vás zastaví o velkejch svátcích někdo na ulici a zeptá se, jestli nejste žid. Pokud řeknete, že ano, budete se muset pomodlit jinak se to nedá. A jak jsme slavili my? Amík si poprvý v životě uvázal tefilin neboli modlitební řemínky, což by pok