Máma za vodou

Dálnice nejlepší cesta na dovolenou Dovolená, ach jo, tak krásný slova, jak moc se mi to líbí jenom vyslovit. Řeknu dovolená a v nose cejtim vůni moře, šumot vln, no ale on takovej táboráček taky není k zahození. Stan, károška, les, louka nebo spaní pod širákem po dni tahání těžkýho báglu po kopcích, ale to ráno, kdy sluníčko vyleze pěkně nad kopce. Ani se nemusím zmiňovat o prašánku a sluníčku s vůní mrazu a noční procházkou se sněhem křupajícím pod nohama a mrazivou oblohou plnou hvězd. Dovolená. Jsou chvíle, kdy opravdu přemejšlím nad tím, proč já ubohá si nevzala místo Amíka nějakýho Frantíka. To bych měla dovolenejch, pane jo, a k těm pěti tejdnům bych si připočítala další dva tejdny ročních stávek a měla bych se jako královna. Ne, já si musím najít Amíka a ještě se s ním přestěhovat do Ameriky, do centra na hlavu postavenýho kapitalismu. Jedna z věcí co mi hlava nebere jsou dovolený v Americe. Jasně Američani jsou známí tím, že si neradi berou volno nebo si ho dokonce an

Moje podpatky Přiznám se bez mučení jsem holka, co má ráda podpatky. Ta láska k botám na vysokym podpatku se ve mě zrodila už někdy v hodně rannym dětství. Myslim, že to bylo někde mezi těma úžasnejma podpatkama jedný z mých dvou babiček, tý co měla ruský předky, tý co měla tak nalakovaný vlasy, že i když jsem na ně šáhla tak se moje ruka od tý ztuhlý nádhery úplně odrazila, pro mě jev naprosto fascinující.Právě tý co měla ták nádherný papuče na doma, takový rudý na nízkym podpatku jen tak na klapání, olemovaný zlatou stuhou a hlavně s tím jemným pírkem. Pane jo ty byly tak úchvatný, že se ale absolutně  nedaly srovnávat s rohožovejma platfomama nebo těma parádníma dřevákama, který nosila moje bohémská máma. No a to už vůbec nemluvim o tý jemný eleganci mojí druhý babičky. O jejich botách na malym podpatku, pche to že stály majlant moje dětský srdce neřešilo, ne já jsem prahla po tom peříčku a červenym saténu. Hipísácký Ano, kdykoliv jsem se dostala k těm saténovejm nádhe

Tak takovej hic tu byl Je srpen a na New York udeřila vlna veder. Letos už třetí, prozatim největší, ale nějak se bojim říct, že už to snad pominulo. Teoreticky má bejt červenec ten měsíc se super obříma teplotama, ale nějak jim to poslední dobou nevychází nebo co. Hic v New Yorku mě naučil číst předpovědi počasí trochu jinak, třeba co to znamená takový rosný bod neboli dew point neboli obsah vody ve vzduchu, fakticky hodně užitečnej detail. Tak třeba teď už vim, že pokud má rosnej bod teplotu mezi 18-21 stupni, je to nepohodlný, mezi 21-24 stupni je to prý nepohodlné dusno, no a nad 24 stupni je to prej těžko snesitelný dusno. Ehm, takže od pátku jsme tu měli to poslední, prej těžko snesitelný vlhko, tak to je fakt, Amík vypadal jako vařenej rak, kterej se potí, mini chlapík si ze dvorku nosil pískoviště domů na svym zpocenym tělíčku, ten písek se tak bájo lepí. Uklidnila mě ale moje indická kamarádka, narozená v Bombaji, prej to tady není až tak děsný, to vlhko, myslela, prej

Mini chlapík, ve stavu buráka Jsem máma, jako vážně, já jsem máma.  Už dva roky a pět měsíců jsem máma jednoho prťavýho mini chlapíka. Na jednu stranu utekly ty dva roky jako nic, na druhou stranu mi život před mini chlapíkem přijde jako úplně jinej život. Jak je to možný, že já jsem teď ta na kterou se volá mámo? Když to má bejt přece moje máma, to moje máma mi má vařit večeři, tak jo pořád mi vaří a pořád mi to chutná daleko líp, než když si ty brambory udělám já. Jak je to možný? Se ptám já? Pořád si pamatuju ten pocit, když mě moje máma uspávala, jenom ona mě uměla tak parádně přikrejt, nikdo jinej a teď to dělám já tomu mrňousovi. Teď to mám bejt já ta zodpovědná? Na to, že toho ufouna z břicha mít ráda jsem byla připravená úplně v pohodě, "máme kocoura a měli jsme psa, tak vímm přesně jaký to je," jsem tvrdila během těhotenství. Na ten první mini chlapíkův dlouhej pohled těsně po porodu jsem taky byla připravená, na předporodních kurzech nám řekli, že si nás

Casper, Kašpar, Nau nau Naše rodina má taky jednoho člena, kterýho jsem doteď opomíjela, tímto se ti omlouvám Caspi pupu, Caper, Kašpare, Nau nau. Ano, je to náš kocour. Náš kocour Casper, kterýho jsme si adoptovali před devíti lety. Jo, adoptovali jsme si ho, neb tady se tomu prostě tak řiká, pokud si pořídíte zvíře z útulku. Teda ono je to s tim útulkem o trochu složitější, díky Kašparovi jsem se tehdy naučila jak to tady vlastně funguje. Casper je nalezenec, byl odchycenej nebo přinesenej do městskýho útulku, teda zvířecího útulku, kterej je placenej městem NYC. Městský útulky tady v USA jsou bohužel všechny útulky, který zvířata zabíjejí jo přesně jako z těch 101 Dalmatinů. Jakmile se tady zavolá policie k tomu, aby odvezli zvíře, odveze ho do městskýho útulku. Takhle jsme jednou málem dostali ještě jednu kočku. Amík šel z práce domů, uviděl policajtku jak drží v ruce kotě a hned se k ní vrhnul a začal se nad kotětem mazlit, policatka mu tehdy strčila kotě do ruky s tím, že

Autorka se svym bráchou Rozdíl mezi mnou a Amíkem je někdy dost velkej, zvlášť když si tak vybavíme naše dětství. Je léto a léto je spojený s cestováním, prázdninama a dětstvím. To bylo vždycky taková paráda to cestování. Já jako poslední ročník husákovejch dětí mám na cestování docela živý a záživný vzpomínky. Skoro je mi líto, že tohle mini chlapík nezažije a Amíkovi tak tomu tyhle historky připadají jak z jiný planety. Třeba taková dovolená v Jugoslávii, jenom to než se tam vyjelo, jak přišel táta domů s tím, že máme příslib. Pro mě to znemanalo, že někdo zašeptal tátovi slovo příslib do ucha a najednou jsme to měli všichni slíbený. Jasně slíbený to bylo, ale až po tom, co jsme já s bráchou a mámou vystáli padesátikilometrovou frontu na devizový doložky. Devizi, valuty, příslib, celníci, to byly tak děsně tajemný slova. Někde v těch frontách na pasy, doložky a položky se zrodil můj dětskej sen stát se úřednicí, sedět za okýnkem, kam nikdo nesmí, tvářit se přísně a mít v ruce

Léto ve městě, to je to čeho se moje rodiče tolik snažili vyvarovat. Pamatuju si jak se naši vždycky snažili, abysme strávili co nejmíň času v Praze. Protože léto ve městě je děs. No, tak teď když to porovnám, tak léto v Praze tak děsný neni, třeba teď bych docela brala si tam na léto odjet, jen tak se brouzdat uličkama Starýho města, zajít si na Letnou, dát pivo s výhledem na Prahu. Jít se takhle projít po Karlově mostě po ránu cestou z tahu. Úplně se mi orosily oči tou vzpomínkou, na tu nádheru a vymetený město, teda až na ty davy těch turistů, ale kdo by počítal turisty. Léto v megaměstě je zato opravdu něco, vedro a dusno. New York je totiž na stejný zeměpisný úrovni jako Portugalsko, prej kdyby tady nabyl ten studenej vodní proud, tak ten hic je jestě horší, no nemám to já kliku. Mě teda těch něco přes třicet stupňů a někdy až 80 procentní vlhkost, připadá až dost. Takový pralesní počasí tu někdy venku je takový jako když vám někdo hodí peřinu přes hlavu a nepustí ven. A t