Přeskočit na hlavní obsah

Cestování aneb tohle Amík prostě nepochopí

Autorka se svym bráchou

Rozdíl mezi mnou a Amíkem je někdy dost velkej, zvlášť když si tak vybavíme naše dětství. Je léto a léto je spojený s cestováním, prázdninama a dětstvím. To bylo vždycky taková paráda to cestování. Já jako poslední ročník husákovejch dětí mám na cestování docela živý a záživný vzpomínky. Skoro je mi líto, že tohle mini chlapík nezažije a Amíkovi tak tomu tyhle historky připadají jak z jiný planety.

Třeba taková dovolená v Jugoslávii, jenom to než se tam vyjelo, jak přišel táta domů s tím, že máme příslib. Pro mě to znemanalo, že někdo zašeptal tátovi slovo příslib do ucha a najednou jsme to měli všichni slíbený. Jasně slíbený to bylo, ale až po tom, co jsme já s bráchou a mámou vystáli padesátikilometrovou frontu na devizový doložky. Devizi, valuty, příslib, celníci, to byly tak děsně tajemný slova. Někde v těch frontách na pasy, doložky a položky se zrodil můj dětskej sen stát se úřednicí, sedět za okýnkem, kam nikdo nesmí, tvářit se přísně a mít v ruce razítko, jo, jo takový šestiletý dítě se nesmí podceňovat to perfektně vycejtí, kde je síla.

Po vyběhání všech těch razítek a papírů se jelo, hurá, k moři. To byla ale taková paráda, auto nacpaný my natěšený jeno mse dostat přes ty hranice a vím, že přes Rakousko je to do Jugošky z Prahy mnohem kratší, "jen kdyby ti šmejdi nás pustili, ale né to my to musíme objíždět přes Maďarsko."

Zajímavý je, že celnicí jsem se nikdy stát nechtěla. Asi proto, že kdykoliv jsme jeli přes hranice, tka jsme museli bejt zticha, nesmát se, nepovídat, žádný oční kontakty. Neprokecnout, že ta mikina co si máma předevčírem koupila ve východnim Berlíně, je nová, klika, že jí to těsně před hranicema polil brácha jogurtem. Neříct, že peníze jsou schovaný někde v plínkách pro bráchu.

Pamatuju si jak jsme jeli s gymplem do Anglie, autobus plnej děsně tvrdejch šestnáctiletejch frajerů a frajerek a naše dv vyklepaný profesorky, který už od Plzně kontrovaly všem pasy a nutily nás sedět s rukama za zády, prej nikdy nevíš, kdo ten autobus sleduje. Chuděry se z toho překročení hranic 6 let po revoluci tak složilz, že se už v Neměcku začaly euforicky nalejvat z toho, že ani jeden z nás puberťáků nebyl zatčenej, v Belgii sotva vypadly z autobusu, štěstí, že jsme tam přespávali, protože
nevim, nevim jak by bejvaly daly ten trajekt.

Tak jak tohle mám vysvětlit Amíkovi, kterej s tím svým modrym pasem ne jezdil, ale lítal do Anglie, Francie snad už jako mimino. Ne, že by Amíka tyhle historky nezajímaly, to zase jo, berou ho děsně, jen mu to prostě připadá jak z románů. No mě takhle zpětně taky. A tohle všechno budu muset předat mini chlapíkovi, holt ho budu učit nejen ten náš zákeřnej jazyk, ale i tu naší kulturní paměť. Jsem zvědavá jak se bude tvářit na to až mu řeknu jak děda s babá schovávali peníze do zubní pasty. Na druhou stranu člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.





Centre Pompidou, Paříž

Móře

Amík, už to snad ani víc americky nejde


Americkej kempovník

Autorka s mámou teď známou jako babá ve Francii

Komentáře

  1. Já už toto naštěstí nezažila, narodila jsem se rok před revolucí. Ale připomnělo mi to seriál Vyprávěj, znáš ho? Díváme se na něj teď s přítelem (už po několikáté, je to jeden z mála vydařených českých seriálů) a myslím, že je tak moc oblíbenej u Čechů právě proto, že věrně zachycuje osud jedné rodiny v době normalizace až po novodobou éru ČR. A spousta podobných paradoxů jako byrokracie před cestou do zahraničí, cpaní si peněz do podprsenek při výletu do Vídně (aby na nic celníci nepřišli), se tam objevuje a člověk si hned řekne, v jak super době žijeme.

    Zuzana
    http://unasdomacz.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Fakt skvělý fotky. Amerika je můj velký sen, měl jsem už koupené letenky, ale pak přišel Covid. Ještě štěstí, že jsme měli pojištění storna zájezdu u cestovní pojišťovny, jinak bych byl fakt hodně naštvaný. :) S manželkou jsme se samozřejmě hodně těšili, ale nedá se nic dělat. Teď jsme sice přes léto troch ucestovali, ale hlavně po Evropě, protože nebyla nějak chuť plánovat výlet za moře. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Takhle nějak se volí v Americe

Před devíti lety jsem se stala americkou občankou a tohle jsou moje třetí prezidentský volby. Pamatuju si taky ty první volby, který jsem si užila ne sice jako volič, ale ta párty na ulicích Brooklynu, kdy vyhrál Obama, tak to bylo opravdu krásný. Jak se tu vlastně volí? Pokud chce člověk volit v primárkách, tedy ve volbách kdy se volí budoucí kandidát strany na prezidenta, musí se zaregistrovat jako volič jedné ze dvou stran. Samozřejmě můžete zůstat jako nezávislý volič, ale odpadává vám tím právě ta šance na rozhodování, kdo bude kandidovat na prezidenta. Registrace u mě proběhla hodně jednoduše, v den, kdy jsem získala občanství, jsem dostala spolu s certifikátem i balíček "nového občana," kde byla i registrační karta.  Američané nevolí prezidenta přímou volbou na volbu prezidenta tu máme tzv. Electoral College a co to je? Elektorální college, tak to je taková parádní věc, která existuje snad jen v USA a taky mám pocit, že někdo jako elektor volil Karla IV jako císaře řím

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Život a rakovina

V prosinci to budou dva roky, co jsem si našla takovou kulatou bulku v prsu. V půlce ledna to budou dva roky, co jsem prodělala operaci. Na konci ledna to bude rok, kdy jsem naposledy seděla na křesle vedle hlavy mi bzučel motorek, který mi do žil vehnával infuze. Jsem v remisi. V prosinci to bude rok, kdy jsem se složila. Prostě jsem se jeden den ráno probudila a nebyla schopná souvislé myšlenky. Moje hlava fungovala mimo moje tělo. Pamatuju si, jak jsem v poledne stála u vody a poprvé mi hlavou proběhlo, že skok do vody by nebyl až tak špatným řešením. Odvrátila jsem pohled od vody, došla k lavičce, začala se chvět, správně navolit Amíka na telefonu se mi podařilo až na desátý pokus. Dali jsme si sraz u tchýně, bylo to pro nás oba nejrychlejší. Podle nejnovějších studií každá čtvrtá žena diagnostikovaná s rakovinou prsu trpí post traumatickým symptomem. Deprese jsou ještě častější. Naše tělo trpí chemickou nerovnováhou a pro mnohé z nás, je chemická nerovnováha ještě přidaná