Cestování aneb tohle Amík prostě nepochopí

Autorka se svym bráchou

Rozdíl mezi mnou a Amíkem je někdy dost velkej, zvlášť když si tak vybavíme naše dětství. Je léto a léto je spojený s cestováním, prázdninama a dětstvím. To bylo vždycky taková paráda to cestování. Já jako poslední ročník husákovejch dětí mám na cestování docela živý a záživný vzpomínky. Skoro je mi líto, že tohle mini chlapík nezažije a Amíkovi tak tomu tyhle historky připadají jak z jiný planety.

Třeba taková dovolená v Jugoslávii, jenom to než se tam vyjelo, jak přišel táta domů s tím, že máme příslib. Pro mě to znemanalo, že někdo zašeptal tátovi slovo příslib do ucha a najednou jsme to měli všichni slíbený. Jasně slíbený to bylo, ale až po tom, co jsme já s bráchou a mámou vystáli padesátikilometrovou frontu na devizový doložky. Devizi, valuty, příslib, celníci, to byly tak děsně tajemný slova. Někde v těch frontách na pasy, doložky a položky se zrodil můj dětskej sen stát se úřednicí, sedět za okýnkem, kam nikdo nesmí, tvářit se přísně a mít v ruce razítko, jo, jo takový šestiletý dítě se nesmí podceňovat to perfektně vycejtí, kde je síla.

Po vyběhání všech těch razítek a papírů se jelo, hurá, k moři. To byla ale taková paráda, auto nacpaný my natěšený jeno mse dostat přes ty hranice a vím, že přes Rakousko je to do Jugošky z Prahy mnohem kratší, "jen kdyby ti šmejdi nás pustili, ale né to my to musíme objíždět přes Maďarsko."

Zajímavý je, že celnicí jsem se nikdy stát nechtěla. Asi proto, že kdykoliv jsme jeli přes hranice, tka jsme museli bejt zticha, nesmát se, nepovídat, žádný oční kontakty. Neprokecnout, že ta mikina co si máma předevčírem koupila ve východnim Berlíně, je nová, klika, že jí to těsně před hranicema polil brácha jogurtem. Neříct, že peníze jsou schovaný někde v plínkách pro bráchu.

Pamatuju si jak jsme jeli s gymplem do Anglie, autobus plnej děsně tvrdejch šestnáctiletejch frajerů a frajerek a naše dv vyklepaný profesorky, který už od Plzně kontrovaly všem pasy a nutily nás sedět s rukama za zády, prej nikdy nevíš, kdo ten autobus sleduje. Chuděry se z toho překročení hranic 6 let po revoluci tak složilz, že se už v Neměcku začaly euforicky nalejvat z toho, že ani jeden z nás puberťáků nebyl zatčenej, v Belgii sotva vypadly z autobusu, štěstí, že jsme tam přespávali, protože
nevim, nevim jak by bejvaly daly ten trajekt.

Tak jak tohle mám vysvětlit Amíkovi, kterej s tím svým modrym pasem ne jezdil, ale lítal do Anglie, Francie snad už jako mimino. Ne, že by Amíka tyhle historky nezajímaly, to zase jo, berou ho děsně, jen mu to prostě připadá jak z románů. No mě takhle zpětně taky. A tohle všechno budu muset předat mini chlapíkovi, holt ho budu učit nejen ten náš zákeřnej jazyk, ale i tu naší kulturní paměť. Jsem zvědavá jak se bude tvářit na to až mu řeknu jak děda s babá schovávali peníze do zubní pasty. Na druhou stranu člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.

Centre Pompidou, Paříž

Móře

Amík, už to snad ani víc americky nejde

Americkej kempovník

Autorka s mámou teď známou jako babá ve Francii