Přeskočit na hlavní obsah

Cestování aneb tohle Amík prostě nepochopí

Autorka se svym bráchou

Rozdíl mezi mnou a Amíkem je někdy dost velkej, zvlášť když si tak vybavíme naše dětství. Je léto a léto je spojený s cestováním, prázdninama a dětstvím. To bylo vždycky taková paráda to cestování. Já jako poslední ročník husákovejch dětí mám na cestování docela živý a záživný vzpomínky. Skoro je mi líto, že tohle mini chlapík nezažije a Amíkovi tak tomu tyhle historky připadají jak z jiný planety.

Třeba taková dovolená v Jugoslávii, jenom to než se tam vyjelo, jak přišel táta domů s tím, že máme příslib. Pro mě to znemanalo, že někdo zašeptal tátovi slovo příslib do ucha a najednou jsme to měli všichni slíbený. Jasně slíbený to bylo, ale až po tom, co jsme já s bráchou a mámou vystáli padesátikilometrovou frontu na devizový doložky. Devizi, valuty, příslib, celníci, to byly tak děsně tajemný slova. Někde v těch frontách na pasy, doložky a položky se zrodil můj dětskej sen stát se úřednicí, sedět za okýnkem, kam nikdo nesmí, tvářit se přísně a mít v ruce razítko, jo, jo takový šestiletý dítě se nesmí podceňovat to perfektně vycejtí, kde je síla.

Po vyběhání všech těch razítek a papírů se jelo, hurá, k moři. To byla ale taková paráda, auto nacpaný my natěšený jeno mse dostat přes ty hranice a vím, že přes Rakousko je to do Jugošky z Prahy mnohem kratší, "jen kdyby ti šmejdi nás pustili, ale né to my to musíme objíždět přes Maďarsko."

Zajímavý je, že celnicí jsem se nikdy stát nechtěla. Asi proto, že kdykoliv jsme jeli přes hranice, tka jsme museli bejt zticha, nesmát se, nepovídat, žádný oční kontakty. Neprokecnout, že ta mikina co si máma předevčírem koupila ve východnim Berlíně, je nová, klika, že jí to těsně před hranicema polil brácha jogurtem. Neříct, že peníze jsou schovaný někde v plínkách pro bráchu.

Pamatuju si jak jsme jeli s gymplem do Anglie, autobus plnej děsně tvrdejch šestnáctiletejch frajerů a frajerek a naše dv vyklepaný profesorky, který už od Plzně kontrovaly všem pasy a nutily nás sedět s rukama za zády, prej nikdy nevíš, kdo ten autobus sleduje. Chuděry se z toho překročení hranic 6 let po revoluci tak složilz, že se už v Neměcku začaly euforicky nalejvat z toho, že ani jeden z nás puberťáků nebyl zatčenej, v Belgii sotva vypadly z autobusu, štěstí, že jsme tam přespávali, protože
nevim, nevim jak by bejvaly daly ten trajekt.

Tak jak tohle mám vysvětlit Amíkovi, kterej s tím svým modrym pasem ne jezdil, ale lítal do Anglie, Francie snad už jako mimino. Ne, že by Amíka tyhle historky nezajímaly, to zase jo, berou ho děsně, jen mu to prostě připadá jak z románů. No mě takhle zpětně taky. A tohle všechno budu muset předat mini chlapíkovi, holt ho budu učit nejen ten náš zákeřnej jazyk, ale i tu naší kulturní paměť. Jsem zvědavá jak se bude tvářit na to až mu řeknu jak děda s babá schovávali peníze do zubní pasty. Na druhou stranu člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.





Centre Pompidou, Paříž

Móře

Amík, už to snad ani víc americky nejde


Americkej kempovník

Autorka s mámou teď známou jako babá ve Francii

Komentáře

  1. Já už toto naštěstí nezažila, narodila jsem se rok před revolucí. Ale připomnělo mi to seriál Vyprávěj, znáš ho? Díváme se na něj teď s přítelem (už po několikáté, je to jeden z mála vydařených českých seriálů) a myslím, že je tak moc oblíbenej u Čechů právě proto, že věrně zachycuje osud jedné rodiny v době normalizace až po novodobou éru ČR. A spousta podobných paradoxů jako byrokracie před cestou do zahraničí, cpaní si peněz do podprsenek při výletu do Vídně (aby na nic celníci nepřišli), se tam objevuje a člověk si hned řekne, v jak super době žijeme.

    Zuzana
    http://unasdomacz.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Fakt skvělý fotky. Amerika je můj velký sen, měl jsem už koupené letenky, ale pak přišel Covid. Ještě štěstí, že jsme měli pojištění storna zájezdu u cestovní pojišťovny, jinak bych byl fakt hodně naštvaný. :) S manželkou jsme se samozřejmě hodně těšili, ale nedá se nic dělat. Teď jsme sice přes léto troch ucestovali, ale hlavně po Evropě, protože nebyla nějak chuť plánovat výlet za moře. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně