Máma za vodou

Pizza na každém rohu  Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo. "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ...

 S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky. Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej. Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme...

Včera jsme se s Amíkem rozhodli, že se potřebujem uvolnit a trochu odreagovat. Koupila jsem dvě láhve bílýho vína, Amík si koupil čtyři plechovky svýho oblíbenýho kyselýho piva, mini chlapík se s dekou, nočníkem, dvouma usínáčkama, knížkou a flaškou s pitím přestěhoval na noc k babá do postele a romantickej večer mohl začít. V půl devátý večer jsme si lehli k televizi našli film s Tomem Hanksem, uvelebili jsme se a za deset minut zjistili, že ten film co se nám docela začíná líbit vypadá jako, že Tom Hanks má rakovinu. Našli jsme druhej film, Amík si dal třetí pivo, já druhou skleničku vína a začali se koukat na Tima Burtona a jeho Sirotčinec slečny Peregrinový, tak jako rakovinu tam nikdo nemá, ale zase je to anotace na holokaust. No nic, film jsme další nehledali. Amík za deset minut usnul. V půl jedenáctý přišla máma, mini chlapík zrovna usnul, nevím proč, ale přitom sdělení držela v ruce sklenici ginu s tonikem. Amík chrápal, ale zase se u toho tulil. Sirotčinec skončil, Am...

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní. Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda až do pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fu...

Desátý výročí a náš odvaz se zeleninovým džusem Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal, u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety. Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si předst...

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století, Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo! Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy: 1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali 2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady. 3. V Čině začala kulturní revoluce 4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence 5. Beatles a Rollings Stones jedou, John Lennon tvrdí, že Beatles jous slavnější než Ježíš 6...

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a  zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou. Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka."  "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i  kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo.  Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak s...

Casper, Kašpar, Nau nau Naše rodina má taky jednoho člena, kterýho jsem doteď opomíjela, tímto se ti omlouvám Caspi pupu, Caper, Kašpare, Nau nau. Ano, je to náš kocour. Náš kocour Casper, kterýho jsme si adoptovali před devíti lety. Jo, adoptovali jsme si ho, neb tady se tomu prostě tak řiká, pokud si pořídíte zvíře z útulku. Teda ono je to s tim útulkem o trochu složitější, díky Kašparovi jsem se tehdy naučila jak to tady vlastně funguje. Casper je nalezenec, byl odchycenej nebo přinesenej do městskýho útulku, teda zvířecího útulku, kterej je placenej městem NYC. Městský útulky tady v USA jsou bohužel všechny útulky, který zvířata zabíjejí jo přesně jako z těch 101 Dalmatinů. Jakmile se tady zavolá policie k tomu, aby odvezli zvíře, odveze ho do městskýho útulku. Takhle jsme jednou málem dostali ještě jednu kočku. Amík šel z práce domů, uviděl policajtku jak drží v ruce kotě a hned se k ní vrhnul a začal se nad kotětem mazlit, policatka mu tehdy strčila kotě do ruky s tím, že ...

Pamatuju si to jako dneska, ten den, kdy vyplesklej Amík oznámil třesoucim se hlasem: "Naši přijedou!" Chodili jsme spolu tehdy asi pět měsíců. Amík se akorát přestěhoval k nám domů a to už bylo zjevně moc i na zvědavost Amíkovejch rodičů. Jasně samostatnost je pěkná vlastnost, ale co je moc je moc. Nevim proč, ale Amík pořád děsně vyšiloval, dával rodičům instrukce a děsný kázání o tom, jak se mají chovat, co dělat a hlavně, aby nás neurazili a taky, aby si našli normální ubytování a ne nějaký super drahý jenom proto, že je dolar o tolik silnější a hlavně, aby radši nemluvili a celkově jestli vůbec má cenu, aby přijeli. Díky jeho vyšilování jsem začala nervóznět i já. Jedinej, kdo to bral v pohodě byla moje máma, která trvala na tom, že hned druhej den po příletu musej přijet k nám na oběd, jinak se děsně namíchne. Byla hodná a dala Amíkovi den na vzpamatování a užití si rodičů. Nastal den D a Amík se vydal za rodičema, vrátil se děsně naštvanej a prej, že oni takový ...

Amík s mojí mámou na Cliffs of Moher Jak tak může Amík potkat svoji budoucí tchyni? Asi tak dva měsíce do našeho chození jsme měli rande. Tak jo, to by bylo normální, blbý na tom randeti bylo, že jsem se tak nějak pár hodin před tím docela hodně opila. Normální člověk by se nato rande vykašlal, ale to jsem přece Amíkovi udělat nemohla a tak jsem na rande šla s pocitem "to vyprchá." Nevyprchalo, naopak si to pěkně sedlo.  Amík měl tehdy skvělej plán jít do kina na jeden z filmů v originálním znění s titulkama od jeho oblíbenýho americkýho režiséra. Plán se mu začal mírně hroutit, když mě uviděl jak se potácím ulicí a ještě pozdě. Nevim, ale mám pocit, že mi to, že jsem měla jedno malý pivo nevěřil. Každopádně o film přijít nechtěl a tak mě donutil jít a jelikož jsem přišla pozdě zbyly na nás ty děsný místa v první řadě. Uff, tak to teda nepřeju žádnýmu opilci, první řada a ještě na filmu o ponorkách a moři. Wes Andersson je i můj oblíbenej režisér, problém je, že jeho...

ohniště josu u každýho stanovacího místa Od tý doby, co jsme s Amíkem kempovali a nosili bágly po Beskydech už utekla spousta času. Amík se zdokonalil a i po několika hodně adrenalinovejch zážitcích jsme oba dva pořád naživu. Naučili jsme se za ta léta, že ten adrenalin v krvi vůbec není k zahození. Třeba když: jde Amík na hodně zapomenutým místě na novým Zélandu se sekerou sekat dříví se slovy :"Nejsem blbej to zvládnu." Jako odpověď na regulérní otázku:"Užs to někdy dělal? Ta sekera vypadá hodně ostře!" se s váma převrhne vaše kánoe po pěti dnech na novozélandský řece, kterou jste se rozhodli sjíždět mimo sezónu s Amíkem, kterej jel poprvý na lodi a poprvý pádloval a zrovna v tom úseku je ta řeka jenom o něco užší než Vltava a jenom o něco divočejší. Naštěstí se v Amíkovi tehdy probudil adrenalin a jeho krev dobyvatel divokýho New Yorku neb jeho předci nikdy na divokym západě nežili, ale to je jedno, protože se tehdy ukázal jako zachránce, když díky adr...

Americkej kemp Je léto a to ve mě budí sentimentální vzpomínky na začátky našeho kempování s Amíkem. Nikdy jsem nebyla žádnej drsnej tramp. Kanady, celtu a tele (který jsem zapomněla jak se jmenuje musela si ho najít v trampským slovníku) jsem taky nikdy nevlastnila, ale vedle Amíka jsem si jako drsnej zálesák, dobyvatel Divokýho Západu, lesní žínka a bába kořenářka v jenom připadala často. Teda hlavně na začátku našeho vztahu. Nikdy nezapomenu na to jak jsme se asi po čtyřech měsícíh randění vydali do Beskyd. Jako mapu číst umim, ale nikdy jsem nebyla až tak zodpovědná za celou výpravu jako tehdy. V Tescu jsme si koupili stan, neb investovat do něčeho drahýho se nám tehdy nechtělo, zabalili bágly, nasedli do vlaku a hurá směr Rožnov. Rožnov byl absolutní paráda, jak taky jinak, Amík poprvý ochutnal halušky, který se staly hitem Amíkova jídelníčku, bere i chlupatý knedlíky, ale halušky jsou halušky. Z Rožnova jsme se vydali na treky, na Radhošťi Amík poprvý ochutnal angrešt...

Ej, bí,sí, dí... A je to tady Amík začíná spelovat slova v angličtině, kterejm mini chlapík nemá rozumět. Spelování neboli hláskování, jak se to řekne pěkně česky, je podle mě největší podpásovka hlavně teda namířená proti mě. Jo, Amík podvádí a používá klasickou fintu anglicky mluvícího člověka, kde každý písmeno je vlastně slovíčko, a když se pak normální slovo vyhláskuje, tak to celý zní ale úplně jinak než jak se vyslovuje. Bohužel místňáci se v tomhle umění trénujou snad od narození. Jenže to není fér! Ne, fakt to není fér, protože mě to dementní hláskování fakt nejde. Jasně umím zazpívat anglicky abecedu hele: "ej, bí, sí, dí, í, ef, dží!" Tak děsný to se mnou zase neni, ale když on to řiká hrozně rychle a já to pak nestíhám. Jakmile já slyším hláskování, ocitnu se zpátky v první třídě, kde se urputně a upoceně snažim dát dohromady slabiky a věty. "Tak co je tam napsaný, Aničko?" Moje šestiletý já: "M-A-M-A." Moje máma po stopadesátý, ale po...