Kempování s adrenalinem aneb neboj to je v pohodě

ohniště josu u každýho stanovacího místa

Od tý doby, co jsme s Amíkem kempovali a nosili bágly po Beskydech už utekla spousta času. Amík se zdokonalil a i po několika hodně adrenalinovejch zážitcích jsme oba dva pořád naživu. Naučili jsme se za ta léta, že ten adrenalin v krvi vůbec není k zahození.

Třeba když:

jde Amík na hodně zapomenutým místě na novým Zélandu se sekerou sekat dříví se slovy :"Nejsem blbej to zvládnu." Jako odpověď na regulérní otázku:"Užs to někdy dělal? Ta sekera vypadá hodně ostře!"

se s váma převrhne vaše kánoe po pěti dnech na novozélandský řece, kterou jste se rozhodli sjíždět mimo sezónu s Amíkem, kterej jel poprvý na lodi a poprvý pádloval a zrovna v tom úseku je ta řeka jenom o něco užší než Vltava a jenom o něco divočejší. Naštěstí se v Amíkovi tehdy probudil adrenalin a jeho krev dobyvatel divokýho New Yorku neb jeho předci nikdy na divokym západě nežili, ale to je jedno, protože se tehdy ukázal jako zachránce, když díky adrenalinu v krvi dokázal sám nadzvednout vodou naplněnou kánoi, stojíc v peřejích zatím co já jsem se zmohla na pouhý "Kurva a fuck a jsme v prdeli."

se ztratíte v rumunskejch horách s jídlem na tři hodiny a jednou flaškou vody a jediný co víte, je, že pokud půjdete dolů z kopců máte dobrou šanci, že tam potkáte živáčka, ale cestou bohužel taky potkáte tlupu divokejch psů, který se nechtěj mazlit. A na Amíkovo :"Najdi si kámen." Jediný co najdete je oblázek a přitom stejně víte, že se nikdy do ničeho netrefíte. To tehdy adrenalin vážně Amíkovi pomohl, ten adrenalin nasrání, na to, že jsme ztracený a unavený a hladový a ještě čoklové do toho. To se tehdy ukázal jako frajer, když my obklopeni smečkou divokejch psů Amík vytáhl tyčky od stanu a začal řvát: "Sit the fuck down! I am not kidding sit the fuck down or I will fucking kill you!" Jako nevim, čím to bylo asi tou angličtinou, ale čoklové poslechli, když jsem potom Amíkovi řekla, že tihle psi klidně zabijou medvěda a ročně v Rumunsku potrhají x lidí, tak se mu udělalo pěkně blbě.

si přijede do americkýho kempu někde v horách a vedle vás vlaje obr americká vlajka a pod ní sedí pět týpků v maskáčích, popíjí pivo, vedle sebe pár pušek a vy víte, že tam tak nějak trochu nezapadáte.

se rozhodnete kempovat v nádhernym státnim parku ve Vermontu, kde vás park ranger informuje, že přes kemp jde medvědí a losí stezka a že to jídlo ve stanu fakt nedoporučuje. Jasně oba to odkývete ani si zuby nevyčistíte, protože jste si zrovna přečetli, že některejm medvědům voní i ta pasta na zuby. Jenže. Jenže pak se rozhodnete, že chcete ochutnat tu americkou kempovou specialitu zvanou s'mores a váš partner na to nadšeně skočí. Takže si na rozdělanym ohni roztavíte na sušenkách čokoládu na to dáte marshnellows a pak znova sušenku. Dojíte ten za českej team hnus, americkej lahůdku jdete spát. Uprostřed noci vás pak vzbudí dupání, funění a přehrabávání kolem stanu a v tuc hvíli vám tak nějak dojde, že jste v hajzlu, neb zuby vyčištěný nejsou, ale ta čokoláda všude kolem je asi přece jenom lepší lákadlo než zubní pasta. Děláte mrtvýho brouka a partnera nebudíte neb nechete paniku. Ráno pak zjistíte, že partner dělal mrtvýho brouka taky.

Naše adrenalinový zážitky se ale od tý doby co máme mini chlapíka hodně přesunuly, tak je fakt, že se pořád nějaký najdou a kupodivu se všechny točej kolem medvědů.

Adrenalin je teď třeba když:

přijedete se čtyřměsíčním miminem do kempu a park ranger, kterej chce bejt nápomocnej vám řekne, že tam loni medveď odtáhl roční mimčo od stanu, určitě kecal, ale adrenalin to zvedne stejně.

když kempujete a nikde nejsou popelnice a ty co jsou, jsou protimedvědový a u vašeho kempovacího místa je železná tyč na zavěšení jídla a vy víte, že se vaše roční dítě vzbudí a bdue chtít mlíko a to mlíko je v autě, kvůli medvědům a vy musíte s tim dítětem ven a dojít do auta a Amík vám na cestu svítí baterkou a pak si řikáte, že jste mohla zavíst kojení tak do šesti let.

S příchodem mini chlapíka se ale změnil i styl našeho kempování. To když po prvních dvou spaní se čtyřměsíčním mini chlapíkem v našem ultra lehkym, perfektně skladnym, počítáme každý deko stanem, jsme řekli: "Kašlem na to." A stali se z nás masňáci, koupili jsme stan, kde můžou spát čtyři dospělí a Amík se může oblíknout skoro ve stoje, pořídili jsme si nafukovaci obr matraci, kterou nafoukneme a vyfoukneme speciálním motorkem a taky máme super světla, já teď pořád uvažuju jak vybavit polní kuchyni, fakt se mi líbí ta mikrovlnka a příští rok berem lednici.

Je jedno pod jakym stanem spíme, hlavní je, že nás to pořád baví a mini chlapík se učí jak super to venku v přírodě vlastně je.