Máma za vodou

V pátek večer začal Pesach, jeden z nejdůležitějších židovských svátků. Ale pozor neslaví se dárkama, ale jídlem. Ano, Pesach je především o jídle, tak samozřejmě, je taky o osvobození Židů z otroctví o odchodu z Egypta, ale hlavně je o tom jídle. Základem Pesachu je maces neboli nekvašenej chleba, do kterýho se po století podle antisemitských pověstí přidává střídavě buď krev panen nebo krev novorozenců popřípadě pokud byla nálada šiřitele fakt drsná tak tam šoupnul oboje. Maces je nekvašenej chleba udělanej z mouky a vody a totálně bez chuti. Velice oblíbený jsou pak macesy hlavně u dětí. Takovej mini chlapík kupříkladu macesy úplně zbožňuje jednak mu chutnají a jednak se dají božsky nadrobit do náklaďáků, postýlky, gauče, velký postele, prostě je to jídlo k nezaplacení. Matčino srdce plesá nad pohledem mini chlapíkových prstíčků trénujících si jemnou motoriku na krabici macesů. No, ale předtím než se dostaneme k jídlu se musí pořádně uklidit a to jako pořád

Po dvou letech známosti a měsíci odloučení jsem letěla za svym nastávajícím Amíkem. Dostala jsem k tomu povolení přímo od americký vlády a stala se ze mě pravá snoubenkyně vetřelkyně, dokonce jsem to měla i oficiálně potvrzený v pase a napsaný tak krásně anglicky jako opravdická allien finaceé. Málem jsem ten měsíc odloučení strávila v posilovně, aby ze mě byla Sigourney a kdyby náhodou juesej potřebovalo, tak že bych ty hnusný vesmírný obludy vyhnala. Let jsem si náramně užila neb tehdy ještě český aerolinie nepřišly do krachu a já si mohla dávat český pivo co hrdlo ráčí a posilněna vidinou, že za oceánem českou plzničku nedostanu, jsem si jich dala nepočítaně, asi čtyři. Absolutně nevim co mě to tehdy napadlo, asi ty pověstný nervy nevěsty, protože jsem nějak zapomněla, že když po pivu bliju na pevnině, tak je logicky jasný, že to tak bude fungovat i ve vzduchu. A tak jsem strávila první část letu popíjením plechovkáčů a druhou na záchodě. Alespoň jsem neměla čas být nerv

Tak což o to s cuchtou jsem nikdy a zvláště pak kdykoliv po ránu problém neměla, problém býval s tou kuchtou. Vždycky, už od doby co jsem se znala jsem tvrdila. že já rozhodně vařit nebudu. A úplně nejvíc mě dokázala rozpálit moje máma popřípadě babička, který mi se schovývavým výrazem říkávaly "Jen počkej, holčičko, jednou vařit budeš." Ano, byla jsem militantně proti vaření a stání u plotny. Tvrdila jsem, že pokud bude mít někdo se mnou žijící mít hlad bude se moci vařečky kdykoliv ujmout.  Ano, tehdy v dobách mladické nerozvážlivosti jsem nebyla líná rozhlašovat svý názory o nevaření a úplně nejlíp se mi rozhlašovaly od talíře plnýho máminýho guláše, popřípadě zelňačky nebo jiný domácně ukuchtěný pochutiny. Za svým nevařícím názorem jsem si stála i během svých zahraničních pobytů, což bylo hodně dobrý pro mou postavu, třeba za dva měsíce v Izraeli jsem díky nevaření zhubla příjemných deset kilo. Je fakt, že po semestru v Paříži se mi začaly protivit bagety se sýrem

Bilingvní soužití je někdy děsně těžký, někdy k vzteku, někdy se člověk něco naučí o sobě, ale většinou je to celý hodně vtipný. Když jsem se poznala se svým Amíkem, myslela jsem, že anglicky umim docela dobře, tak jasně nikdy předtím jsem nežila v anglicky mluvicí zemi, ale dokázala jsem si s klidem popovídat, přečíst a tak nějak celkově jsem se s angličtinou přátelila. Ale pak jsem potkala Amíka a najednou jsme se octla v úplně jiným levelu mluvení. Amík, který tehdy učil přes půl roku angličtinu a tudíž se snažil odbourat svůj přízvuk alá horká brambora v puse, nicméně jeho americký obraty a rychlost mluvy mu zůstala. To jsme byli takhle na našem asi třetím randeti Amík přišel mírně nešťastnej na moji soucitnou otázku, co mu je. Něco odpověděl, problém byl, že já mu nerozuměla, ale zase jsem to uměla schovat, přece se ho nebudu ptát jako blbá, když já naglicky umim, ne? Úplně se vidim, v metru na Áčku, Amík, " I almost got fired, jako bylo to děsný."

Je půlka dubna a za mnou každoroční šílenost zvaná Amíkovy narozeniny. V životě jsem nepoznala člověka, kterej by svoje narozeniny bral tak vážně jako Amík. Nevyžaduje teda naštěstí žádný šílený večírky se sto padesáti lidma. Jeho požadavky byly jen a pouze: 1. Oslava jeho osoby a to pokud možno den předem kdy se na něj nesmí zvýšit hlas neb "má zítra narozeniny." 2. Oslava jeho osoby den poté, kdy na něj nemám být nepříjemná neb "měl včera narozeniny. 3. V den D mu pokud možno darovat nějakej nezapomenutelnej prezent a udělat jeho den speciálním a pokud možno to spojit všechno dohromady. Ano, přiznám se bez mučení, od našeho seznámení, před jedenácti lety (cože už tak dlouho? To je děsný jsem fakt stará) jsem  měsíc dopředu nespala a vymejšlela co udělat, aby měl Amík radost z narozenin.  Tak teď samozřejmě děsně přehánim, ale snaha byla odjakživa. Co třeba ten nezapomenutelnej dárek hned pár měsíců po našem přesídlení do New Yorku? Kdy já absolutně t

Mám doma biligvní dítě, ano, pracuju, popřípadě pracujeme na tom už dva roky a jeden měsíc, tedy přesně od mini chlapíkova narození. Od začátku našeho mluvení o dětech jsme měli v tomhle jednom naprosto jasno, naše dítě bude mluvit oběma jazyky a to perfektně.  No je fakt, že mám kliku, protože mám velkou oporu v Amíkovi, kterej je taky na sto procent pro to, mít biligvní dítě. Ostatně jsme si to ujasnili někdy kolem jednoho roku, mini chlapíkova života. Amík:" Ty, hele a jak dlouho vlastně budeš mluvit česky na mrňouse?" Já, překvapeně: " No, asi jako pořád." Amík, velice překvapeně: "Jo, počkej, jako pořád?" Já:"No, jasně. Jak dlouho sis to jako představoval?" Amík, zamyšleně: "No, já jsem jako myslel, že dokud se to nenaučí no a pak už jako přejdeš do angličtiny." Já, vesele: "No, to ne, přece jsme řikali, že ho chceme mít dvoujazyčnýho." "No, to sice jo, to je jasný, mě ale teď nějak došlo, že vám pak nebudu rozumě