Mám doma biligvní dítě, ano, pracuju, popřípadě pracujeme na tom už dva roky a jeden měsíc, tedy přesně od mini chlapíkova narození. Od začátku našeho mluvení o dětech jsme měli v tomhle jednom naprosto jasno, naše dítě bude mluvit oběma jazyky a to perfektně.
No je fakt, že mám kliku, protože mám velkou oporu v Amíkovi, kterej je taky na sto procent pro to, mít biligvní dítě. Ostatně jsme si to ujasnili někdy kolem jednoho roku, mini chlapíkova života. Amík:" Ty, hele a jak dlouho vlastně budeš mluvit česky na mrňouse?" Já, překvapeně: " No, asi jako pořád." Amík, velice překvapeně: "Jo, počkej, jako pořád?" Já:"No, jasně. Jak dlouho sis to jako představoval?" Amík, zamyšleně: "No, já jsem jako myslel, že dokud se to nenaučí no a pak už jako přejdeš do angličtiny." Já, vesele: "No, to ne, přece jsme řikali, že ho chceme mít dvoujazyčnýho." "No, to sice jo, to je jasný, mě ale teď nějak došlo, že vám pak nebudu rozumět." Já, suveréně:" Neboj to se doučíš no a nebo ti to mini chlapík přeloží." Nutno podotknout, že Amík i teď, kdy v tom má jasno, je ještě pořád sto procentně proto, aby se z našeho pokládku stal pokládek obou jazyků a zemí.
Mám kliku taky v tom, že celá Amíkova rodina byla a je nadšená z toho, že mají dvojjazyčnýho mini chlapíka. Tchyně s tchánem se naučili "malá," když mini chlapík nadšením začne mlátit kolem sebe, oba dva vědí co to znamená "ham" a "hají" a teď po tom, co jsem mini chlapíka naučila pár znaků by si tchánovci dokázali říct i hluchýmu o "ještě" a "mám žízeň." Ale znakovou řeč jsem prozatím na naléhání mojí mámy a Amíka vzdala, "protože to dítě jinak nebude mluvit vůbec."
Jasně máme před sebou ještě dlouhou cestu a být, bydlet, obyvatel, byt je ještě daleko, ale my to dáme a mini chlapíku těš se, až budeš psát hrubky nebo nedej bože budeš tak pomalu anglicky spelovat jako tvoje máma!
No je fakt, že mám kliku, protože mám velkou oporu v Amíkovi, kterej je taky na sto procent pro to, mít biligvní dítě. Ostatně jsme si to ujasnili někdy kolem jednoho roku, mini chlapíkova života. Amík:" Ty, hele a jak dlouho vlastně budeš mluvit česky na mrňouse?" Já, překvapeně: " No, asi jako pořád." Amík, velice překvapeně: "Jo, počkej, jako pořád?" Já:"No, jasně. Jak dlouho sis to jako představoval?" Amík, zamyšleně: "No, já jsem jako myslel, že dokud se to nenaučí no a pak už jako přejdeš do angličtiny." Já, vesele: "No, to ne, přece jsme řikali, že ho chceme mít dvoujazyčnýho." "No, to sice jo, to je jasný, mě ale teď nějak došlo, že vám pak nebudu rozumět." Já, suveréně:" Neboj to se doučíš no a nebo ti to mini chlapík přeloží." Nutno podotknout, že Amík i teď, kdy v tom má jasno, je ještě pořád sto procentně proto, aby se z našeho pokládku stal pokládek obou jazyků a zemí.
Mám kliku taky v tom, že celá Amíkova rodina byla a je nadšená z toho, že mají dvojjazyčnýho mini chlapíka. Tchyně s tchánem se naučili "malá," když mini chlapík nadšením začne mlátit kolem sebe, oba dva vědí co to znamená "ham" a "hají" a teď po tom, co jsem mini chlapíka naučila pár znaků by si tchánovci dokázali říct i hluchýmu o "ještě" a "mám žízeň." Ale znakovou řeč jsem prozatím na naléhání mojí mámy a Amíka vzdala, "protože to dítě jinak nebude mluvit vůbec."
Jasně máme před sebou ještě dlouhou cestu a být, bydlet, obyvatel, byt je ještě daleko, ale my to dáme a mini chlapíku těš se, až budeš psát hrubky nebo nedej bože budeš tak pomalu anglicky spelovat jako tvoje máma!
Komentáře
Okomentovat