Přeskočit na hlavní obsah

Bilingvní dítě, začátky

Mám doma biligvní dítě, ano, pracuju, popřípadě pracujeme na tom už dva roky a jeden měsíc, tedy přesně od mini chlapíkova narození. Od začátku našeho mluvení o dětech jsme měli v tomhle jednom naprosto jasno, naše dítě bude mluvit oběma jazyky a to perfektně. 

No je fakt, že mám kliku, protože mám velkou oporu v Amíkovi, kterej je taky na sto procent pro to, mít biligvní dítě. Ostatně jsme si to ujasnili někdy kolem jednoho roku, mini chlapíkova života. Amík:" Ty, hele a jak dlouho vlastně budeš mluvit česky na mrňouse?" Já, překvapeně: " No, asi jako pořád." Amík, velice překvapeně: "Jo, počkej, jako pořád?" Já:"No, jasně. Jak dlouho sis to jako představoval?" Amík, zamyšleně: "No, já jsem jako myslel, že dokud se to nenaučí no a pak už jako přejdeš do angličtiny." Já, vesele: "No, to ne, přece jsme řikali, že ho chceme mít dvoujazyčnýho." "No, to sice jo, to je jasný, mě ale teď nějak došlo, že vám pak nebudu rozumět." Já, suveréně:" Neboj to se doučíš no a nebo ti to mini chlapík přeloží." Nutno podotknout, že Amík i teď, kdy v tom má jasno, je ještě pořád sto procentně proto, aby se z našeho pokládku stal pokládek obou jazyků a zemí. 

Mám kliku taky v tom, že celá Amíkova rodina byla a je nadšená z toho, že mají dvojjazyčnýho mini chlapíka. Tchyně s tchánem se naučili "malá," když mini chlapík nadšením začne mlátit kolem sebe, oba dva vědí co to znamená "ham" a "hají" a teď po tom, co jsem mini chlapíka naučila pár znaků by si tchánovci dokázali říct i hluchýmu o "ještě" a "mám žízeň." Ale znakovou řeč jsem prozatím na naléhání mojí mámy a Amíka vzdala, "protože to dítě jinak nebude mluvit vůbec."

Jasně máme před sebou ještě dlouhou cestu a být, bydlet, obyvatel, byt je ještě daleko, ale my to dáme a mini chlapíku těš se, až budeš psát hrubky nebo nedej bože budeš tak pomalu anglicky spelovat jako tvoje máma! 













Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v ...

Rakovina je tak ošklivý slovo

Den poté V sobotu, 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den, od tý chvíle co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mimi chlapík si hraje a chechtá se. Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla jak jí zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení. Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální. Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala. V neděli večer jsem se rozhodla, že to...

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...