Přeskočit na hlavní obsah

Covid a život v New Yorku

 


“A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”

 

New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře. 

 

Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí. 

 

New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nesmí si sundat masky, každý týden je pak náhodné testování dětí i dospělých, jakmile se objeví dva nezávislé případy covidu v budově je škola uzavřena na dva týdny, pokud se objeví jeden případ jdou všichni, kteří byli v kontaktu do karantény na dva týdny a učí se jen online. Třeba naše školní budova byla víceméně zavřená od Vánoc. Všechny střední školy byly online od listopadu, teď je chtějí začít otevírat.

 





Samoobsluhy, večerky a jakékoliv obchody s jídlem jsou esenciální spolu s drogériema, lékárnama a obchodama s alkoholem a tak nebyli nikdy zavřený, v úplném lockdownu pouštěli jen určité množství lidí do obchodů, ostatní museli čekat venku v rozestupech. To vlastně z části platilo pro větší obchody až do podzimu.

 

Divadla a kina se zavřely okamžitě a nebyly otevřené doteď, v půlce března se mají začít otvírat kina, ale jen s 20% kapacitou.




 

Restaurace se začaly otevírat v létě, nejdřív s okýnkem a odnosem a pak jen s venkovním posezením, s tím, že každý stůl je oddělený od odstatních, na ulicích se vyrojily budky na sezení. “Mami, to je jak v Itálii.” prohlásil chlapík, když viděl tyhle sezení venku. Na čas se otevřelo sezení i uvnitř, ale ne na plnou kapacitu, to se pak uzavřelo a teď je zase možnost sezení uvnitř.

 

Posilovny se začaly otevírat na podzim, jen na určitou kapacitu a s tím, že všechno musí být dezinfikované po použití.

 

Dezinfekce jsou všude, a dezinfikuje se pořád, bez přestání, v samoobsluhách máte dezinfekční útěrky při vyzvednutí košíku, u každý pokladny, lidi je nosí po kapsách, stejně jako měření teplot, u vchodů do velkých budov stojí vrátný a měří teploty, při vchodu do škol, tělocvičen, restaurací, prostě kamkoliv se hnete.

Metro a autobusy se dezinfikují dvakrát denně.

 

Home office tu ve většině případů funguje od začátku pandemie a tak je Manhattan pořád víceméně město duchů.

 

Roušky jsme neodložili od loňskýho března, nosí se všude a pořád, do obchodů nebo kamkoliv, kde je větší množství lidí vás bez roušky prostě nepustí.

 

Takhle to funguje v New York City, a já držím palce domů, za vodu, protože mě dost mrzí, vidět jak se tam množí čísla a úmrtnost.





Komentáře

  1. Až mně z toho zamrazilo. Je smutné, kam až jsme se dostali ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Smutný to je, to rozhodně, tady se to teda trochu lepší a rozvolňuje.

      Vymazat
  2. Je to těžké všude a pro všechny, snad se obrátí naše životy opět k normálnímu žití, které ale již nebude stejné jako dřív, tak jako tak... Alena

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Život a rakovina

V prosinci to budou dva roky, co jsem si našla takovou kulatou bulku v prsu. V půlce ledna to budou dva roky, co jsem prodělala operaci. Na konci ledna to bude rok, kdy jsem naposledy seděla na křesle vedle hlavy mi bzučel motorek, který mi do žil vehnával infuze. Jsem v remisi. V prosinci to bude rok, kdy jsem se složila. Prostě jsem se jeden den ráno probudila a nebyla schopná souvislé myšlenky. Moje hlava fungovala mimo moje tělo. Pamatuju si, jak jsem v poledne stála u vody a poprvé mi hlavou proběhlo, že skok do vody by nebyl až tak špatným řešením. Odvrátila jsem pohled od vody, došla k lavičce, začala se chvět, správně navolit Amíka na telefonu se mi podařilo až na desátý pokus. Dali jsme si sraz u tchýně, bylo to pro nás oba nejrychlejší. Podle nejnovějších studií každá čtvrtá žena diagnostikovaná s rakovinou prsu trpí post traumatickým symptomem. Deprese jsou ještě častější. Naše tělo trpí chemickou nerovnováhou a pro mnohé z nás, je chemická nerovnováha ještě přidaná

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou