Máma za vodou

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže... Jenže už jak jsem si to říkala, tak sem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já mě" definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ní ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vl

Ano, je to tak po deseti letech života v Americe, teda v New Yorku, abych byla přesná, se ze mě stala oficiálně Američanka. Ne, tím nemyslím, že jsem získala americký občanství to ani náhodou. Občanství na to nemá žádnej vliv. To jsme s Amíkem šli ráno, hodně brzo ráno, vlastně skoro hned po probuzení ráno, na procházku. Rozhodla jsem se totiž bojovat s následky chemoteriapie procházkama a není nic lepšího než za rozbřesku za zpěvu ptáků obejít blok, dva nebo možná tři. Kohouti kolem krkohají, samozřejmě jen v mý fantazii, psi štěkají, taky jenom v mý fantazii, ale na rohu v obchodu s doutníkama, kde mají i kuřárknu už chlapi vykuřují doutníky, ne, to není v mojí fantazii, to se každý ráno už někdy kolem šestý nebo sedmý sejdou chlapi a vopravdicky tam čmudí doutníky, jak to dělají, že se nepoblijou netuším. Hned za doutníkářema už stojí fronta na kafe s místním Starbucksu a kolem jezdí hasičský auta. No a touhle ranní idylkou jdeme my dva, Amík v teplákách a já. Já v pyžamovej

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já. "No ale, já myslím jako všechny vlasy i chlupy." Přidává sestřička. "No tak s tím jste měla začít! To beru! To zní skvěle." Chechtám se já. Ač můj nádor byl vlastně jenom takovým nádorkem stejně mi byla nabídnuta plná paleta léčby. A já věděla jedno, než mi vlasy začnou vypadávat, ostříhám si je sama! Jasně vypadaný vlasy nejsou tím nejdůležitějším vedlejším účinkem chemoterapie a vlastně je to jenom dočasný, ale prostě je tam to ale. Jedna z věcí je asi to, že tím vypadáním vlasů se z člověka stane ten obrázek "chuděry na chemošce." Jelikož se za chuděru nepovažuju, rozhodla jsem se vzít všci do svejch rukou a udělat si z toho zábavu. Tohle je totiž asi jedinej z vedlejších účinků, který můžu ovlivnit. Ten počet bí