Přeskočit na hlavní obsah

Co mě nakopává


Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak sem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já mě" definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ní ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

Pexeso po letech, jsem bráchovi natrhla zadek, než nám to mini chlapík celý rozházel

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mě jako pytel brambor a teď mámo rychle nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.


Komentáře

  1. Je to tak, je jaro, život je krásnej. Držím palce. Bude líp.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, život je krásnej a je dobře si užít každý den. Určitě bude líp.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný článek! Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  4. Mámo za vodou, život je krásný a vy ho dovedete žít a to je dobře.
    Přeji celé vaší milé rodince jen samé sluníčkové dny. Iva

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Takhle nějak se volí v Americe

Před devíti lety jsem se stala americkou občankou a tohle jsou moje třetí prezidentský volby. Pamatuju si taky ty první volby, který jsem si užila ne sice jako volič, ale ta párty na ulicích Brooklynu, kdy vyhrál Obama, tak to bylo opravdu krásný. Jak se tu vlastně volí? Pokud chce člověk volit v primárkách, tedy ve volbách kdy se volí budoucí kandidát strany na prezidenta, musí se zaregistrovat jako volič jedné ze dvou stran. Samozřejmě můžete zůstat jako nezávislý volič, ale odpadává vám tím právě ta šance na rozhodování, kdo bude kandidovat na prezidenta. Registrace u mě proběhla hodně jednoduše, v den, kdy jsem získala občanství, jsem dostala spolu s certifikátem i balíček "nového občana," kde byla i registrační karta.  Američané nevolí prezidenta přímou volbou na volbu prezidenta tu máme tzv. Electoral College a co to je? Elektorální college, tak to je taková parádní věc, která existuje snad jen v USA a taky mám pocit, že někdo jako elektor volil Karla IV jako císaře řím

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Život a rakovina

V prosinci to budou dva roky, co jsem si našla takovou kulatou bulku v prsu. V půlce ledna to budou dva roky, co jsem prodělala operaci. Na konci ledna to bude rok, kdy jsem naposledy seděla na křesle vedle hlavy mi bzučel motorek, který mi do žil vehnával infuze. Jsem v remisi. V prosinci to bude rok, kdy jsem se složila. Prostě jsem se jeden den ráno probudila a nebyla schopná souvislé myšlenky. Moje hlava fungovala mimo moje tělo. Pamatuju si, jak jsem v poledne stála u vody a poprvé mi hlavou proběhlo, že skok do vody by nebyl až tak špatným řešením. Odvrátila jsem pohled od vody, došla k lavičce, začala se chvět, správně navolit Amíka na telefonu se mi podařilo až na desátý pokus. Dali jsme si sraz u tchýně, bylo to pro nás oba nejrychlejší. Podle nejnovějších studií každá čtvrtá žena diagnostikovaná s rakovinou prsu trpí post traumatickým symptomem. Deprese jsou ještě častější. Naše tělo trpí chemickou nerovnováhou a pro mnohé z nás, je chemická nerovnováha ještě přidaná