Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem šila roušku




Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký.

Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně.


Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám!!



Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek. 

Jdu stříhat.

Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku.

Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie.
Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kostech, to bude v klidu.

Zapínám stroj. Na Jitku seru, protože mi to nešije tak jako mámě. Hele ono to šije jen do půlky a divně to skáče.

V poho, je tam ta páčka, ta látku pěkně našponuje. Zapínám Kateřinu Velikou a jdu stříhat podle Evy.
Eva tvrdí, že si mám udělat střih. Jdu si dát skleničku vína.

Střih mám. Skleničky v sobě dvě.

Pouštím znova stroj. Nejsem debil zkouším to na kousku Amíkovi košile. On jich zase tolik nemá na ty roušky.
Tak bez spodní nitě hovno ušiješ. Teď už to vím. Ta malá kurevská špulka mi pořád vypadává a nějak se to tam celý šmodrchá.

Přináším si flašku vína.

Hledám n a Youtube "jak se cpe špulka do stroje" je tam zase Mařka a říká, že to nic není. Hledám Americký youtube. Tak tam jedem pěkně od začátku..tohle je stroj a tohle je židle...dobrý, špulka je ve stroji.

Zase hledám návod na šití roušek. Martina říká, že to nic není a že se to nemusí ani entlovat. ENTLOVAT?????? Do prdele jaký entlování zase?

Otvírám další flašku.

Stroj je připravej, střih mám taky, jdu na to. Spouštím to!! Láme se mi jehla!

Volám přítele na telefon. Mámě padá internet, ale než jí spadne uklidní mě, že prej jí to taky trochu trvalo, než přišla na ten gryf. Jak trochu trvalo??? Dyť vona mi ušila i kabát, když mi bylo sedm.

Jdu zkoušet nový hit...roušky z trička a Martina tvrdí, že potřebuju jenom nůžky a tričko...to dám...jen možná počkám až vystřízlivím...



Komentáře

  1. Jé, jsem ráda že píšeš :) a se strojem to máme stejně, máma taky šila a já jsem se nedokopala přes tu spodní nit...

    OdpovědětVymazat
  2. Strašně jsem se těšila na Váš příspěvek, já jsem ušila pouze jednu v ruce a naštěstí pak město začalo rozdávat a kolegyňka našila i pro takové kutilky jako jsem já. Držte se.

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem taky skončila s rouškama z trika :-D naštěstí nás zachránila tchýně, která našila roušky :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně

Jak jsme prali aneb život klasickýho newyorčana

Klasická prádelna zevnitř Občas mívám takovej moment, na kterej se pak dívám zpětně a řikám si: "Pane bože, já jsem byla takovej vůl!" Je to většinou moment, kdy mi ostatní kolem tvrdí, že to co tvrdim je hovadina, ale já si stojím za svym a vím, že mám pravdu. No a pak si na ten moment vzpomenu a je to tady. Jeden takovej moment si úplně jasně pamatuju. Tchýně, kromě toho, že na první pohled nenáviděla náš byt ještě měla chytrý otázky jako: "A kde tady budete prát? Čekáte dítě a až se narodí, tak budete prát pořád!" Já i Amík:" Hele to je v klidu prádelna je tady za rohem." Já ještě dodávám s takovym tim super pocitem hrdinky filnu: "Aspoň konečně budeme žít jako pravý newyorčani!" Ten znechucenej výraz, kterej na mě hodila tchýně, vypovídal za všechno. Já byla takovej vůl!!!!! Když jsem nadšeně oznámila svojí mámě, kde budeme bydlet, tak její první otázka kupodivu směřovala k praní. "Hele až se malej narodí, tak budeš prát, kde? &

Léčba jede dál

Tak takhle mi o Halloweenu narostly vlasy Jo přesně ještě pořád se léčím, přiznám se otevřeně, že na tuhle nemoc se taky můžu vysrat, protože mě to už vážně přestává bavit. Mám za sebou dva měsíce tamoxifenu, jedno jeho týdenní vysazení a opožděnou reakci na moni biologickou léčbu. Já jsem vždycky věděla, že nejsem nejrychlejší, ale mít reakci na bio léčbu v říjnu, když ji beru od února, tak tohle asi trhá rekordy. To je dokonce mnohem pomalejší než, když mě napadlo řešení desetiminutovky za půl hodiny.  Moje bio léčba spočívá v kapačce jednou za tři týdny, měla bych to ukončit, někdy v lednu, doufejme tedy. No a takhle na začátku října si sedím v křesle, kapačka vesele kape, zvednu se a jdu domů. Druhý den ve 3 odpoledne si řikám:"sakra leze na mě chřipka." V půl čtvrtý si řikám:"Tak to je nějaká rychlá chřipka." No a v 6 už mi bylo tak blbě, že jsem sotva lezla a neříkala jsem si nic. Celou noc jsme měla horečky a bylo mi docela hodně blbě. Ráno js