Tak což o to s cuchtou jsem nikdy a zvláště pak kdykoliv po ránu problém neměla, problém býval s tou kuchtou.
Vždycky, už od doby co jsem se znala jsem tvrdila. že já rozhodně vařit nebudu. A úplně nejvíc mě dokázala rozpálit moje máma popřípadě babička, který mi se schovývavým výrazem říkávaly "Jen počkej, holčičko, jednou vařit budeš." Ano, byla jsem militantně proti vaření a stání u plotny. Tvrdila jsem, že pokud bude mít někdo se mnou žijící mít hlad bude se moci vařečky kdykoliv ujmout. Ano, tehdy v dobách mladické nerozvážlivosti jsem nebyla líná rozhlašovat svý názory o nevaření a úplně nejlíp se mi rozhlašovaly od talíře plnýho máminýho guláše, popřípadě zelňačky nebo jiný domácně ukuchtěný pochutiny.
Za svým nevařícím názorem jsem si stála i během svých zahraničních pobytů, což bylo hodně dobrý pro mou postavu, třeba za dva měsíce v Izraeli jsem díky nevaření zhubla příjemných deset kilo. Je fakt, že po semestru v Paříži se mi začaly protivit bagety se sýrem, ale teď po víc jak deseti letech jsem schopná si na ně nostalgicky zavzpomínat.
Kdy se teda ze mě stala kuchta? Řekla bych, že asi hlavně po přestěhování do New Yorku a trvalém soužití s Amíkem. On New York má sice asi největší výběr restaurací a jídel na světě, ale přeci jenom to začne lízt do peněz. A pak přeci jen domácí jídlo chutná většinou mnohem líp a taky se u toho vaření zažije velká zábava.
Ano, začala jsem vařit a začalo mě to bavit, začalo se mi líbit, když lidem chutnalo, co jsem jim uvařila. Amík taky začal vařit a taky ho to začalo bavit a tak nějak jsme z toho udělali veselou společnou zábavu neb na našem společnym vaření se ukázal náš odlišný přístup k věcem kolem. Já:"jdem nakoupit nemáme jídlo." Amík:" Počkej ne tak hrr, musíme si nejdřív najít v knížce co budem vařit a podle toho nakoupíme." Nebo: "Hele našel jsem takovou perfektní aplikaci. Můžeš si jí natáhnout do telefonu a sdílet jí se mnou a když budeš potřebovat nakoupit, napíšeš mi to tam a já to uvidim a nakoupim podle toho jídlo." Volá mi nadšeně Amík do práce.
Při vaření to bývalo ještě lepší. Amík nakoupil elektronickou váhu, aby věděl kolik miligramů soli a cukru je potřeba. Opravdový test vztahu ale nastává, když mi na chvilku svěří své umělecké dílo a já tam něco třeba přisypu nebo dochutím. To pak dle něj jdu "divokou cestou neboli rogue." Tenhle jeho váraz mě vždycky spolehnlivě rozseká a čim víc se chechtám tím míň jsem schopná uklidnit tu slánku nad hrncem.
Fakt mě to vaření docela chytlo. A teď potom, co tady u nás moje máma pořád skuhrala jak moc jí chybí českej chleba jsem jí ho dokonce začala píct a to mám za ty svoje kecy o "já nebudu nikdy vařit ani mě nehne."
Amík prej taky pohne s vařením, prej se do toho zase pustí, no asi jo, protože ho vidím jak na internetu začíná vybírat nože a pěkný odměrky a teď co máme iphony jsou prej k mání super aplikace na vaření.
Vždycky, už od doby co jsem se znala jsem tvrdila. že já rozhodně vařit nebudu. A úplně nejvíc mě dokázala rozpálit moje máma popřípadě babička, který mi se schovývavým výrazem říkávaly "Jen počkej, holčičko, jednou vařit budeš." Ano, byla jsem militantně proti vaření a stání u plotny. Tvrdila jsem, že pokud bude mít někdo se mnou žijící mít hlad bude se moci vařečky kdykoliv ujmout. Ano, tehdy v dobách mladické nerozvážlivosti jsem nebyla líná rozhlašovat svý názory o nevaření a úplně nejlíp se mi rozhlašovaly od talíře plnýho máminýho guláše, popřípadě zelňačky nebo jiný domácně ukuchtěný pochutiny.
Za svým nevařícím názorem jsem si stála i během svých zahraničních pobytů, což bylo hodně dobrý pro mou postavu, třeba za dva měsíce v Izraeli jsem díky nevaření zhubla příjemných deset kilo. Je fakt, že po semestru v Paříži se mi začaly protivit bagety se sýrem, ale teď po víc jak deseti letech jsem schopná si na ně nostalgicky zavzpomínat.
Kdy se teda ze mě stala kuchta? Řekla bych, že asi hlavně po přestěhování do New Yorku a trvalém soužití s Amíkem. On New York má sice asi největší výběr restaurací a jídel na světě, ale přeci jenom to začne lízt do peněz. A pak přeci jen domácí jídlo chutná většinou mnohem líp a taky se u toho vaření zažije velká zábava.
Ano, začala jsem vařit a začalo mě to bavit, začalo se mi líbit, když lidem chutnalo, co jsem jim uvařila. Amík taky začal vařit a taky ho to začalo bavit a tak nějak jsme z toho udělali veselou společnou zábavu neb na našem společnym vaření se ukázal náš odlišný přístup k věcem kolem. Já:"jdem nakoupit nemáme jídlo." Amík:" Počkej ne tak hrr, musíme si nejdřív najít v knížce co budem vařit a podle toho nakoupíme." Nebo: "Hele našel jsem takovou perfektní aplikaci. Můžeš si jí natáhnout do telefonu a sdílet jí se mnou a když budeš potřebovat nakoupit, napíšeš mi to tam a já to uvidim a nakoupim podle toho jídlo." Volá mi nadšeně Amík do práce.
Při vaření to bývalo ještě lepší. Amík nakoupil elektronickou váhu, aby věděl kolik miligramů soli a cukru je potřeba. Opravdový test vztahu ale nastává, když mi na chvilku svěří své umělecké dílo a já tam něco třeba přisypu nebo dochutím. To pak dle něj jdu "divokou cestou neboli rogue." Tenhle jeho váraz mě vždycky spolehnlivě rozseká a čim víc se chechtám tím míň jsem schopná uklidnit tu slánku nad hrncem.
Fakt mě to vaření docela chytlo. A teď potom, co tady u nás moje máma pořád skuhrala jak moc jí chybí českej chleba jsem jí ho dokonce začala píct a to mám za ty svoje kecy o "já nebudu nikdy vařit ani mě nehne."
Amík prej taky pohne s vařením, prej se do toho zase pustí, no asi jo, protože ho vidím jak na internetu začíná vybírat nože a pěkný odměrky a teď co máme iphony jsou prej k mání super aplikace na vaření.
Komentáře
Okomentovat